Toulání jižní Albánií 6. – jezera Lukova

Neplánoval jsem to, ale vyšlo to báječně. Trasu 43. „Gjerbës a řeka Tomorricës“ je velmi vhodné jet ráno. Není takové horko. Přes poledne se kaňon řeky rozpálí a je tam na umření. Jede se 15 km od mostu pod Gjerbës korytem řeky až do vesnice Kërpicë. Cesta byla krásně vyjetá, hodně kličkovala, občas brodila tok řeky, ale nic těžkého. Přibližně v půlce se staví nová přehrádka s nátokem na elektrárnu. Nad ní jsem na přítoku zahlédl pilíře pro nový most. Uvidíme, jak to bude se sjízdností, až přehrádku napustí. Ale vypadala nízká, jen sběrač vody.

V Gramsh tankujeme, povídám si s pumpařem. Velmi mile nám nabízí třešně, čerstvou vodu a i záchod. Inu Albánec.

Cestu do Kukur nemám rád. Rozbitá šotolina, samá zatáčka, vůbec neubíhá. V Kukur se zastavujeme v baru za školou. Před léty jsem tam na terase spal, stavuji se tam pokaždé. Ani nevím, kdy jsem tam byl naposledy. Majitel mě poznal a vítá mě jak navrátivšího se syna. Uvnitř baru mají vycpaného medvěda, co chytli do oka na sedle Qafë Makes. Místní mi potvrzují, že cesta do sedla Qafë Makes a dál do Bishnica je sjízdná. To je super, když jsem jel naposledy před třemi lety ze strany Bishnica, tak cesta byla před sedlem stržená, neprůjezdná.

Stoupáme serpentýnami na sedlo Bishnica, pohodová albánská cesta, místy kamení, místy bahno. Na sedle Qafë Makes jsou bagrem vyhrabané nové díry, zřejmě tu hledali ložiska chromu. Cesta dolů je čerstvě opravená, ještě jsou na ní nerozhrnuté hromady štěrku. Opravená je úplně luxusně. Najíždíme na odbočku k jezerům, ta je ještě lepší. Takovouhle jí nepamatuji. Je úplně nově postavená. To je podezřelé. U spodního jezera Lukova mě čeká šok. Nově opravená hráz, stavební stroje, dřevěné chaty pro turisty a stavba restaurace na vyhlídce. Tak to je konec divočiny. Když si vzpomenu, jak jsem jezera před lety objevil v mapě a pak mi o nich vyprávěl Edvin, ale nedokázal vysvětlit, jak k nim dojet. Tak jsem hledal. Na motorce, Hiluxem, Defenderem. Pak jsem se na cestu konečně doptal ve vesnici Bishnica a k jezerům se v mlze dostal. Neviděl jsem z nich nic. Až při dalších návštěvách jsem si obě jezera vychutnal. Několikrát jsem u nich spal. A teď tohle turistické peklo. No aspoň, že teď už snad budou udržovat cestu.

Tak trochu otrávený sjíždím do Bishnica. Tady jsem v obchodě před pár lety opravoval plechem z albánské vepřovky  spojku na CCM (vzápětí šlo z domu). Tady jsem před ještě více lety naložil Střízlíka do Defendru, on mi ukázal zadní cestu k jezerům a já ho za to dovezl k dceři do Kukur.

Paní v obchodě měla ze mě radost. Naservírovala nám sardinky s papričkou a čerstvou cibulkou. Já jí za to na malé tiskárničce vytiskl fotky, co jsem tu naposledy nafotil a ještě přidal nové fotky s dětmi. Pod kohoutkem s tekoucí vodou byla basa piva Elbar ve skle a nic nám tu nechybělo.

Blížila se bouře a tak ve snaze se jí vyhnout jsme zbrkle upospíchali odjezd. Na trase 35. „Zkratka peklem“ jsme si do té bouře rovnou najeli. Černo jak v tunelu, všude mlátily blesky, spustil se přívalový déšť. Schováváme se pod stromem, oblékáme bundy a čekáme. Strom za chvíli propršel. Rány jak z děla. Po hodince to přešlo a tak jsme už jen v silném dešti pokračovali “Zkratkou peklem” dál. Narazili jsme na opuštěné stavení, tak jsme se na chvíli schovali na zápraží. Pak už déšť přešel a dalo se vyrazit. “Zkratka peklem” se tak jmenuje, protože v průjezdu vesnicí Senishtë byla stará kamenná cesta rozdupaná od dobytka a ruce si zde na motorce zažily skutečné peklo. Skutečně. Když tudy vedla etapa Rally Albania, tak jsme měli v roadbooku v políčku poznámku „Hell for your hands“ a když jsme vyjeli na lepší cestu, tak byla poznámka „Heaven for your hands.“ Cestu vesnicí už asi protáhli buldozerem, takže to žádné peklo na ruce nebylo. Za to kousek pod vesnicí klesala cesta serpentinami a tam peklo začalo. Bahenní. Lepkavé bahno nám zalepilo pneumatiky, blatníky a vidle. Motorka jela smykem, téměř nešla ovládat. Tak jsme si peklo nakonec také užili.

Ve Stravaj se rozhoduji, že vyrážet po té bouři na průzkum trasy 34. „Stravaj Gramsh“ by byla totální šílenost. Před čtyřmi lety byla úplně neprůjezdná a i před tím si pamatuji uprostřed dlouhý a velmi bahnitý úsek ve výjezdu na sedlo Qafë Shetit Bardhë. Škoda, tuhle trasu jsem fakt chtěl prozkoumat. Zavrhuji i další alternativu, trasu 33. „Kolem Skanderbegova hradu“. Ta vede přes pohoří Mali i Cjapit a dokážu si představit, jak po bouři vypadá. Zejména výjezd z Gafer po hlinité cestě na hřeben bude stát za to. Vzdáváme to, sjíždíme na hlavní asfaltovou silnici a jedeme do Librash. Myjeme motorky. Kryty klouzáků vidlic musíme sundat, abychom dostali bahno pryč. Když povolím šrouby na schránce na šusplechu, abych vyndal nářadí, tak si slyšitelně odfoukne. Uvnitř je natlakovaný horký vzduch, schránka od RadeGarage super těsní. V Librash, v našem oblíbeném fast foodu, si dáváme výtečný kebab a točené pivo. Následuje 120 km přejezd po asfaltu do Berat, kde chci navštívit bivak Albania Rally.

Albánia Rally – co napsat o setkání s Czech Beer Rally Team? Setkání se starými kamarády, kteří pokračují v tradici teamu, který jsem před snad dvaceti lety spoluzakládal! Jehož jméno jsem v Maroku na Touareg Rally z původního Desert změnil na Beer. Team je dnes největší na Rally Albania, má kamion, několik doprovodných aut, tři servisáky na plný úvazek, dvacet závodníků a hlavně vlastní pípu s chlazením a obrovskou zásobu sudů s pivem. V teamu je plno nováčků, které vidím poprvé a také spousta dávných kamarádů. Marešák, spoluzakladatel teamu a kamarád z loděnice. Venda, co mě učil jezdit enduro. Roman, s kterým jsem objel východní Mongolsko a dělal mi doprovod na Tuareg Rally. Petr, s kterým jsem se toulal před deseti lety Albánií a dnes dělá v teamu servisáka. Druhý Petr, s kterým jsem se toulal po pouštích v Tunisu. Kalič, Roťák, Igor a další a další. Také se potkávám s albánskými kamarády. Edvinem, ředitelem rally a s Endrim, u kterého jsem mnohokrát parkoval auta a motorky.