Toulání jižní Albánií 5. – pohoří Tomorit

Ráno startuji a olej z pod víčka teče proudem. Víčko zřejmě pracuje teplem, jak se ochladilo, tak se ohnulo. Utěsňuji dosedací plochu víčka lněným ubrouskem. Po silnici přijíždějí dělníci, co jsme včera potkali. Zastavují, popovídají zda jsme v pořádku, popřejí šťastnou cestu.

Na sedle Qafë Marces pomník partyzánům a ropovod stoupá prudce přes hřeben Ostrovikes. Cesta se stáčí doleva, chvíli vede po vrstevnici do dalšího sedla a pak padá ostře dolů. Odsud je už cesta horší a horší. Prudce padá dolů a mění se ve vodou strhaný tankodrom. V opačném směru nevím nevím. Na křižovatce je stádo koz a pasák. Málem jsem odbočil doleva, ale on nás posílá doprava. Vyjíždíme u sýrárny v Backë. Je brzy ráno, do sýrárny přijíždějí místní s mezky naloženými konvemi s mlékem. Všichni nás zdraví a zvou nás na výborný slaný sýr a rakiji. Kousek pod vesnicí začíná šotolina se svodidly a u odbočky na Helmës asfalt.

Zacítil jsem olej, víčko začalo znova téct. Martina napadá vyrobit těsnění z kartónu jako na staré Jawě. Máme sardinky, na kterých je kartónový obal. Jen váháme zda použít sardinky řecké nebo španělské. Martin obkresluje víčko na obal a vystřihává těsnění. Nasazujeme a dobrý. Na kartónové těsnění jsem dojel až do cíle. Jestli řecké nebo španělské sardinky je asi jedno, hlavně musí být s papričkou.

V Çorovode u benzinky je obchod a pekelné vedro. Mají tu téměř správný olej a také brzdovku, která zase trochu chybí Martinovi. Když prodavač vidí, že brzdovky dolíváme jen trochu, tak nabízí vrácení peněz, že si otevřenou lahvičku nechá. Prostě milý albánský přístup. Navštěvujeme muniční sklad vytesaný v kaňonu Gradec. Je tu příjemné chladno.

Za to v dalším stoupání směr Mali Tomorrit je vedro šílené. Naštěstí po 8 km odbočujeme na trasu Albania Rally, která tady v roce 2019 objížděla hory z východní strany. Nemůžu trefit odbočku z hlavní cesty, tak se trochu motáme. Pak najíždíme na typickou albánskou horskou cestu pro osly z dob komunismu. Vyskládaná z kamení, kterou nikdo už léta neudržuje. Jízda jak na sbíječce. Stoupáme do hor. Obtočíme horu Kulmakut k pomníku na východním svahu hor nad vesnici Përparim.

Tady se cesta trochu ztrácí. Vždycky, když už to vypadá, že bude lepší, tak se náhle prudce zhorší. Strhaná od vody, vydupaná od dobytka, plná kamení. Peklo ovšem nastává, když přichází úsek, kde cestu vzala voda a odhalila velké a ostré kameny. Úsek má asi 100m, samozřejmě do kopce. Já to přepaluji ve stoje po vrcholcích kamenů. Znova musím pochválit karbonovou věž na Rally kitu od Radeho. Je fakt lehká, nezhoršuje těžiště ve výšce. Martin se tam trápí. Po přejetí se mu rozsvěcuje kontrolka chlazení, tak si leháme do stínu a čekáme. Na konec této vypečené cesty je to už jen 1 km s jedním jednoduchým výjezdem. Napojujeme se na asfaltku, která nově spojuje Poliçan a sedlo Qafë Kulmakës a končí ve vesnici Ujanik.

Přesto, že se honí bouřkové mraky, tak vyjíždíme na horu Mali i Tomorrit k hrobce Abaz Aliu ve výšce 2388 m n.n. Trasa 44.“Pohoří Mali i Tomorrit“. Abbaz přišel z Turecka a byl zakladatel baktašského muslimského řádu. Nejtolerantnějšího muslimského řádu. Až ho v Turecky zakázali, že je moc tolerantní. Např. toleruje alkohol. Mraky se honí, občas jsme v mlze, ale bouřky se nám vyhýbají.

Míjíme místo u vesnice Ujanik, kde jsem před léty slavil narozeniny a dorazila tam spousta kamarádů, motorkářů, vodáků a Albánců a sjíždíme do Gjerbës. Dáváme v restauraci jídlo a pivo. Majitelka mi pořád vypráví, kdo všechno tam spal a kolik mají pokojů. Tak jí ubezpečuji, že si ten její hotel pamatuji před 20 lety, kdy to byla jen ruina. Spát sjíždíme k řece Tomorrica, kde se koupeme v příjemně studeném potoce. Olej neteče, ani nesákne. Těsnění s papričkou je úžasné.