Toulání jižní Albánií 1. – Manastiri Shën Marenë

Na toulání albánskými horami je krásné, že cesty v horách jsou pokaždé překvapením. Každá trasa, kterou jsem už několikrát projel, je rok co rok jiná. Občas je cesta opravená, jindy je přehrazená závalem. Nebo vyjeté koleje a bahenní díry od náklaďáků se dřevem jsou ještě větší. Nebo je stržená od vody. A nebo se objeví úplně nová cesta, jako třeba ta kolem ropovodu přes pohoří Mali Ostrovikes. Stále mám mám co objevovat.

Nejkrásnější je, že potkávám staré známé, místní lidi, co si mě za ta léta, co se Albánií toulám, pamatují. Hospodský v Kukur, prodavač na Qafë Mure, prodavačka v Bishnica, majitelka hotýlku v Gjerbes, svatý otec v klášteře Teqe Balaj, pasák z Frasheri, kluci od jezer Valamarës. Se všemi se srdečně pozdravím, s některými prohodím pár vět a přání, že se zase potkáme. Za rok, za dva, za pět let, až zase pojedu kolem. A pořád potkávám nové, velmi srdečné a pohostinné lidi.

Letošní průzkum na motorce jsem zaměřil na jižní Albánii. Dodávku jsme jako vždy nechali v penziónu v Arras. Vyrazili jsme s kolegou Martinem z práce, kterému podobně jako mě nevadí nepohodlí, sardinky k obědu i k večeři a spaní po horách. A celodenní jízda ve stoje v často těžkém terénu. Letos jsme sjednotili stroje, oba jsme jeli na Husqarna 701 (zamaskovaná moje oblíbená KTM 690). Kamarád v základní výbavě, já s motorkou vylepšenou od Rade Garage o rally kit s testovací odlehčenou karbonovou věží, přídavnou nádrž a šusplech se schránkou na nářadí. Oba na pneu Michelin Tracker, já Mousse, Martin odvážně duše.

Z Arras jsem se posunuli rychlým přejezdem přes Sellistë a Qafë Lugejve (konvalinkové sedlo) do Çerence. Odsud vede už několik let nová široká šotolina připravená na asfalt do Librash. Rychlá a nudná. Moc let jsem už nejel po trase 17. „Podél Makedonské hranice“ z 2.vydání průvodce „Albánie – off-roadový ráj“ . Dokonce jsem ji z 3. vydání průvodce „Albánie – offrodový ráj“ odstranil. Chyba! Rozhodně jí vrátím do dalšího rozšíření. Trasu jsem ještě vylepšil o zajížďku do vesnice Trebisht, pak přes sedlo nad Gjinovec a krásné horské pláně se vyjede u začátku trasy 26. „Shebenik – Jablanica“.

Do Librashe nudná šotolinová dálnice, v Librash výborný kebab a v šíleném vedru osvěžující točené pivo (birra fuçije, tedy přesně sudové pivo), GPS 41.1789950N, 20.3126869E.

Přes Perrenjas vyjíždíme na sedlo Qafë Thanës. Zrada, čerpačka nemá benzín. Lehkomyslně vyrážíme po trase 61. „Hřeben nad Ohridským jezerem“. Přibližně v půlce trasy sjíždíme do údolí řeky Shkumbini. Staví se zde nová silnice na Pogradec. Ale zatím je podivně rozestavěná, kusy zcela chybí, kusy jsou krásně vyasfaltované. Na druhém břehu kaňonu vidíme vesnici Çezmë. Jak se do ní dostat? Musíme najít cestu, která vede přes most. Nakonec mi nezbývá než se v Trebinje vyptat místních. Moc je potěšilo, že hledáme cestu, abychom navštívili klášter Shën Marenë. Šotolinka na most je v pohodě, nahoru serpentiny. Kousek za mostem se nám shodně rozsvěcuje kontrolka benzínu. Aha, zrada, do Pogradce, kde je čerpací stanice, je to minimálně 20km a k tomu ještě zajížďka ke klášteru. Hm, to bude zajímavé.

Ve vesnici Çezmë je obchod a bar. Na cestě stojí Mercedes bus 4×4. Místní rodina je podnikavá, má obchod, bar a ještě autobusovou dopravu. Nejdříve se domlouváme, že chceme pivo a pak zkouším benzín. Není neobvyklé, že ve vesnických obchodech v albánských horách skutečně mají benzín na prodej. Ale nemusí to být pravidlo. Tady se ovšem pravidlo potvrzuje a po chvíli dohadování dostáváme dvě 1.5 litrové láhve benzínu.

Uvelebujeme se na terase baru a v horkém večeru do sebe lámeme jeden Elbar za druhým. Přijíždí opráskaná Suzuki Jimmy, slušně nazvedaná, na MT pneumatikách a upravená na pick-up. Z auta vystupuje pravoslavný mnich. Způsobně ho zdravíme. Usměje se, sedne si ke stolu, objedná si pivo a dává se s námi do řeči. Původem je Rumun, studoval v Řecku a teď slouží bohu v klášteře Shën Marëna, našem cíli. Rumunsky neumím, řecky také ne, tak se dorozumíváme albánsky. Na dotaz, zda dojedeme ke klášteru na motorkách, reaguje důrazným „jo“ a vztyčeným ukazovákem. Jasný albánský nesouhlas. K mnichovi si přisedávají místní, dávají si společně skopové klobásky a další piváky. V tomhle vedru není divu. Pak nám mnich objednává dvě piva na jeho účet. Místní nám nabízení rakiji.

Slunce začíná zapadat. Nejvyšší čas se přesunout ke dvěma jezerům na hřebeni, kde chceme spát. Výjezd je docela ostrý, bahno naštěstí vyschlé, ale už je jasné, proč má mnich na autě MT pneu a proč je auto nazvedané. Na hrázi jezera si stavíme stany, dopíjíme přivezené pivo a kocháme se vyhlídkou na okolní hory . Mnich projíždí zanedlouho kolem a zdraví nás troubením. Za skřehotání žab usínáme.

Manastiri Shën Marenë Llëngë – Monastýr sv.Mareny u vesnice Llëngë

Tento pravoslavný monastýr je považovaný za nejsvatější v Albánii. Vznikl na základě zjevení sv.Mareny v 17.století. Ta se zde skrývala v úzké jeskyni před pronásledovateli a následně se zjevila vesničanům s přáním postavit klášter. Ten zřejmě dalším zázrakem přežil komunistické řádění, je totiž vysoko a hodně stranou v horách a místní obyvatelé ho celou dobu komunismu tajili.