Ztraceni u Ztraceného jezera

Ztracené jezero je opravdu ztracené. Uprostřed moře tuniských dun, v pomyslném vrcholu trojúhelníku mezi výspami jakés takés civilizace, kempy Ksar Ghillane a Timbaine. V obou se dá, a pokud chcete vyrazit k jezeru také musí, natankovat. V Ksar Ghillane za dvojnásobek průměrné tuniské ceny, v Timbaine za pěti i více násobek.

Většina expedic se snaží zdolat Ztracené jezero ze směru od Douz – mnohem méně to zkouší obráceně, z Ksar Ghillane. My se rozhodli pro tradiční trasu. Nejprve musíte dojet z Douz do Timbaine, poměrně luxusního stanového tábora postaveného pro kochání bohatých turistů, které navozí místní pod stolovou horu terénními Toyotami. Součástí tábora je i malá půjčovna čtyřkolek, jejíž majitel si přivydělává prodejem benzinu a vody expedicím mířícím k jezeru. Timbaine je totiž poslední místo, kde se dají zásoby koupit. Pak už jen padesát kilometrů dunami.

Ideální k překonání dunového moře je bezesporu lehké enduro. Pokud vyrazíte s rozbřeskem, pořádně taháte za plyn a nic se vám cestou nestane (pádům přes řídítka v krkolomných výjezdech se asi úplně nevyhnete), máte šanci se do tmy vrátit zpátky do Timbaine. Musíte ovšem počítat, že se u jezera, ve skutečnosti termální louže s maximálně padesáti centimetry vody, můžete zdržet nejvýše půlhodinku. (Já se tam válel dvě hoďky a stihl jsem to zpátky akorát do tmy. Beba)
My se rozhodli pro ambicióznější plán – zdolat jezero jako pravděpodobně první Češi i s terénními auty, navíc jen minimálně upravenými. Ani můj Hilux, ani Pathfinder nejsou nazvedaní, bez navijáků, jen s átéčkovým obutím.

V koloně s námi ještě jedou dvě čtyřkolky, užitkovým grizzly čtyři krát čtyři, který pilotuje můj dvanáctiletý syn, čistě sportovní Eltéero, plus dvě motorky, lehká Kátéemka a o to těžší Afrika. Záměr je takový, že zkusíme vyjet první hřeben nad Timbaine a jak znalci tvrdí, pak máme teoretickou šanci. Pokud se prý zahrabeme hned na začátku, je lepší se vrátit.

Vyjeli jsme a nabiti čerstvým sebevědomím pokračovali. Už na začátku nám bylo jasné, že nejlépe se do dun hodí čtyřkolky (grizzly se za cestu tam a zpět nezahrabal ani jednou), endurko je také relativně bez problémů, největší potíže jsou s Afrikou, legendární leč poněkud zastaralou, která se boří a Michal, který ji řídí, musí vše řešit na krev plynem – což ho stojí spoustu energie a také nebezpečných pádů. Zvedat a vyhrabávat desetkrát denně stroj z hlubokého písku je strašlivá zabíračka. Shrnuto, jen málokterý stroj může být pro tuto patrně nejnáročnější tuniskou trasu ještě méně vhodný než obrovité cestovní enduro. Jestliže takové vlastníte, raději do dun nevyrážejte. Za riziko to nestojí.

Mimochodem, jak se i náš kolega přesvědčil, odtah od jezera místním pickupem na kraj pouště do nejbližšího servisu v Douz není zrovna levná záležitost – když budete mít štěstí, usmlouváte na dvě stě euro. Pokud ne, zaplatíte i přes veškeré smlouvání tři sta padesát i více. Situaci komplikuje nízká konkurence. U jezera obvykle trpělivě čekají na expedice dvě tři party Arabů. A ty se dokáží domluvit na “společné” ceně. Máte-li smůlu a cestou se vám rozbije auto jako Angličanovi s Defendrem týden před námi, odtah z dun speciálně upraveným terénním kamionem z Douz (Asistence 24) stojí údajně zhruba šedesát tisíc korun.

Nakonec jsme na poměrně strastiplné cestě k jezeru strávili dva plné dny. Orientace není složitá, řídili jsme se podle tras uložených v navigacích. K jezeru však vedou desítky kolejí, z nichž některé končí uprostřed dlouhých výjezdů, které dotyční prostě nedali – a pak nezbývá než hledat z planin, obklopených vysokými dunovými prstenci, jinou cestu.

Naší velkou výhodou určitě byly čtyřkolky, které jsme vysílali hledat průjezdy. Grizzly pendloval s nájezdy ukurtovanými na předním nosiči mezi auty, která střídavě zapadala. Mimochodem hilux o poznání častěji. Jednak ho strhávala v náklonech motorka na korbě, jednak má motor o něco horší “spodek”, což se projevovalo hlavně v táhlých výjezdech – mimochodem nádherných – a taky asi bude něco na tom, že jsem prostě horší řidič než Martin, který řídil Pathfindera. Patrně nejdramatičtější okamžik byl, když se pod Hiluxem utrhl přejezd mezi dvěma dunami a těžké auto skončilo na boku. Při vyhrabávání jsme ho museli raději přidržovat z jedné strany navijákem čtyřkolky, aby se nepřeklopilo na střešní stan.

Další naše zkušenost je nepodcenit množství pohonných hmot a vody. Když jedno či druhé dojde, je problém. Spotřeba v dunách je podstatně vyšší než po pistách. Grizzly se zařazeným čtyři krát čtyři podle odhadu polykal nejméně dvanáct litrů na sto, auta patnáct…

Za celou cestu k jezeru jsme nikoho nepotkali – až u jezera kempovaly dva německé kamiony s desítkou motorek, jimž dělaly doprovod. Čekat, že vám v případě problémů někdo cestou pomůže, je krajně riskantní. Švýcaři nám prodat benzín původně úplně odmítli, prý sami mají málo. Až ráno po večerní družbě se slitovali a odlili dvacítku. Dalších dvacet plus čtyřicet nafty jsme museli natvrdo koupit od místních – stokoruna za litr bolela. Jelikož ale Arabové viděli, že jsme na suchu a zpátky nedojedeme, smlouvání se změnilo v diktát. Stejně bolela plechovka koly za šedesát, stejně jsme platili i za petku vody. Zákony trhu jsou nemilosrdné. A v tomto exotickém a odlehlém koutu platí stoprocentně. (Lepší když Arabové obchodují, než když střílejí a unášejí. A v tomto případě to jsou spíše Berbeři. Beba) Určitě je také praktické vybavit se na cestu kromě satelitního telefonu (bez něj bych už také nevyrážel) také vysílačkami. Terén kolem jezera je úplně jiný než jak ho známe třeba z okolí Ksar Ghillane, duny vyšší a záludnější. Na naprosté zakufrování stačí pár minut. Jardovi na kátéemce se stalo, že když hledal cestu pro auta, vyjel na hřeben, párkrát se zatočil a naprosto dezorientoval. Věděl sice, že musíme být v okruhu dvou, tří kilometrů, spíš méně, ale ačkoli není na poušti nováček, jezdil dlouho kolem a pálil drahocenný benzin. Navigaci samozřejmě neměl…

Jestliže v poušti platí zásada, že každá skupina nemá vyrážet bez alespoň jednoho funkčního satelitního telefonu a bez alespoň jedné navigace na každý stroj, zrovna na této trase bych to bral jako nezbytnou podmínku k opuštění tábora v Timbaine.
Shrnuto, výlet ke Ztracenému jezeru je určitě vrchol offroadového ježdění v Tunisku – tedy alespoň v té části, kam se smí cestovat volně. Poušť je naprosto fascinující, stejně jako dramatické sjezdy z planiny na planinu. Jezero je sice louže, ale nepostrádá exotické kouzlo, kvůli kterému se k němu jezdí. Navíc pocit, když ho konečně spatříte po úmorné cestě z Timbaine, zato určitě stojí.

Ještě jsem do textu dopsal účastníky expedice. Což je vzhledem k ješitnosti účastníků také důležité.
Martin Zajíček Toyota Hilux
Martin Mašek Nissan Pathfinder
Jaroslav Krauskopf KTM 350
Michal Jerhot Honda Afrika
Martin Zajíček jun., Yamaha Grizzly 700
Petr Liška Suzuki LTR 450
Navigátoři Dana Mokrá, Kamila Poláčková

Vánoce 2011/2012 Martin Zajíček