Albánie – asistence na výletě
Poslední etapu Albania Rally jsme startovali i končili v Tiraně. Tak měl brácha, co mi jel asistenci, čas na výlet do hor.
Před polednem jsme se Hiluxem vymotali z beznadějně ucpaného centra Tirany, kvůli chybějícímu dopravnímu značení a uzavírce jsme si dali od hotelu Rogner navíc jedno kolečko kolem centra a na druhý pokus vyjeli po ulici Rruga Qemal Stafa směrem na severovýchod do kopců. Již v Tiraně silnice značně stoupá a klikatí se mezi domy, domky , vilami a budovami s různými firmami. Na mapách Googlu je tato silnice značena jako SH54 a stoupá po svahu skloněném k Tiraně a moři.
Asi za 20 minut jsme vystoupali do sedla u lomu a stočili se ostře na sever, po jediné silnici, která tady vede. Tím jsme se dostali za hřeben, který je vidět z Tirany. Hodně rozbitý, ale asfalt. Mírně jsme klesli po úbočí do údolíčka a začali stoupat na východ po šotolinové cestě, místy ostře zaříznuté ve svahu, s úchvatným výhledem do údolí po pravé straně. Asi po 10ti kilometrech vzdušnou čarou od sedla s lomem je pramen a “hospoda”, za ní jsme odbočili vlevo a po kamenité, ale pevné a suché cestě kličkovali ohromným škrapovým územím s úžasnými “trychtýři”, porostlými zelenou travičkou a květinami ve všech barvách.
Postupně začaly přibývat smrčky, až jsme se dostali na rozcestí u několika bunkrů a památníčku, vpravo pokračuje cesta SH 54, z níž po cca 2km odbočuje cesta k military camp, který je tam asi trvale, protože je i na starších snímcích na googlu. My jsme se vydali rovně do kopečka, na sever a po cca 1km nás cesta přivedla do sedýlka, které je jasné na navigaci, ale ve skutečnosti nenápadné ve smíšenéím lesíčku. Zde jsme váhali, kam dál, cesta nebyla jasná, všechny odbočky byly málo projeté. Doprava to bylo k jakýmsi zemědělským stavením, my jsme odbočili vlevo a byla to správná volba, po chvíli jsme začali klesat, po levé ruce se objevilo další stavení a louka s moderním stanem a albánskou rodinkou, která nám vesele mávala.
Další opuštěná zemědělská stavení a cesta krásným smíšeným lesem, dobře průjezdné pro Hiluxe, sem tam kamení, sem tam bláto, ale pohoda. U jednoho krásné potůčku, který nám křižoval cestu jsme se zastavili a z místní vody si uvařili silnou kávu s Tatrankou. Po delší době jsme vyjeli z lesa a po pravé ruce pod cestou u potoka uviděli kozí farmu s ohradami, stájí a zřejmě sýrárnou. Koz bylo hodně, ale žádný člověk. Dále cesta stále mírně klesá, prudce se stáčí vlevo do úžlabiny, kde přechází přes potůček a pak kličkuje po úbočí stále severním směrem. Stočí se opět vlevo do úžlabiny a vpravo se ukáže pohled do údolí a na vzdálenější kopce. Zde odbočuje z potoka doprava vodoteč po vrstevnici ve skalnatém prudkém svahu. Cesta je stále kamenitá, ale suchá a dobře sjízdná a chodí po ní želvy, potkali jsme krásnou želví samici.
Kolem cesty se začnou objevovat úrodnější plochy, zelené pastviny, a sečené louky, cesta se stane blátivější a po chvíli dojde do vesnice Guri i Bardhe, kde se promění v blátivou past s hluboko vyjelými kolejemi od traktorů. Ovšem středem mezi kolejemi vede pěšina a protože je sobota odpoledne, tak se po ní procházejí místní v tradičním a samozřejmě naprosto čistém a vyžehleném oblečení, šátky, klobokuky , pestré sukně a vybělené halenky. I boty mají čisté, stydím se za svoje oblečení (které naštěstí nevidí) a špinavé auto s blátem až na střeše a snažím se jim vyhnout tak, abych se oni nemuseli vyhýbat do bláta.Cesta se za vesnicí stane opět kamenitou a klikatí se dál po úbočích s porosty stromů a keřů, někde se něco pase a nakonec mezi obdělávanou půdou přichází na most přes říčku a napojuje se na asfaltovou silnici SH6 z Bulqize do Burrel.
Tady doleva po proudu říčky přes Klos, silnice má dobrý asfalt a ač je klikatá a prochází “moderními” vesnicemi ,tak je celkem rychlá. Do Burrelu jsem dobočili doleva přes řeku a dále jihozápadně do městečka Komesi, kde jsou ohromné opuštěné železárny, v kopcích okolo je vidět červeně zabarvené horniny a opuštěné vstupy do štol.
Hned za ní jsme začali stoupat do kopců a klikatili se kamenitou, ale dobře sjízdnou cestou až do sedla, stále na jihozápad. Kopce kolem jsou porostlé keři, stromy a vegetací, kterou spásají ponejvíce ovce a kozy. Sedlo – Parku Kombetar i Qafe Shtames. Před sedlem se cesta více klikatí výzarně se zhorší, za sedlem začne klesat serpentýnami do lesa s mohutnými borovicemi a buky, celý charakter porostu se rázem změní. Po dlouhém kamenitém klesání se přijede do rekreačního centra (rozuměj několik oprýskaných zděných budov v lese z dob rozkvětu komunismu. Potkali jsme několik rekreantů v moderním oblečení- džíny, blůzky a na nohou lodičky, kteří statečně stoupali staletým lesem po kamenité cestě do sedla. Odtud je cesta sjízdná i pro běžná osobní auta.
Albert, červen 2011, Toyota Hilux