Zasněžená Albánie
Konečně zase v Albánii! Bydlím u kamaráda Vladimíra Marku v Arras v jeho GuestHouse. Vydal jsem do Albánie zajet novou Husqarna 701 s RadeGarage kitem a doplňky. Je to fakt obrovsky rozdíl proti mojí staré a milované 690 / 2012. Ta motorka prostě chce závodit, chce pobídnout, chce přidat. A odmění se parádním žehlením kamenitých výjezdů. Je pocitově jak EXC, lehounká a ovladatelná.
První odpoledne po příjezdu jsme si dali výjezd na Beska Zonjave (trasa č. 12 z off-roadového průvodce po Albánii). Jenže výjezd končil 8km před cílem ve sněhu, ve výšce 1700 m. Tak jsme zase sjeli dolu a vydali se hledat zkratku z hor k mostu přes Drinu u Mustafaj. Kamarádovo Zumo XT mělo zapnutou lepší mapu, tak tam nějaké pěšinky byly. Vtip byl v tom, že měl vypnutou mapu TopoActive, která pěšinky z mapy NT South schovala. Takže kamarád navigoval podle mapy a já se vyptával místních, co jsme potkali. Nakonec jsme se kozích pěšinkách bez možnosti návratu sesypali do údolí Driny a našli i most. Pak už bylo jednoduché dojet do Arras zpět k Vladimírovi na pivo . Příjemných odpoledních 70km. Občas v dešti… V noci dorazila skupina dalších pěti kamarádů. Ale jezdit v sedmi je moc, budeme jezdit odděleně.
Druhý den jsme se vydali k Lurským jezerům. Výjezd z Arras (trasa č.17) na Fushë Lurë je pořád stejně kamenitý jako býval. Je zima, občas prší, ale výhledy z této cesty jsou pořád uchvacující.
Jezera Lures nakonec nedobita (trasa č. 18). Skončili jsme 800m před Liqueni i Madh v závějích. Po cestě se valil potok, byli jsme úplně promočení. Cesta bývala před lety strašlivá, vymleté kameny. Pak jí před asi pěti lety opravili. Teď je už znova zničená od vody. Ještě jsme se zajeli podívat na Kumbul (trasa č.15), ale po cestě na sedlo tekl hluboký potok a nám se nechtělo máčet. Tak jsme kolem elektrárny u Armolla (trasa č.16) dojeli do údolí Drina u Zall-Reč, přejeli přes most a zkusili jeden moc hezký výjezd dubovým lesem směrem na Trojak. Sněžilo, pršelo, ale odpoledne už vyšlo sluníčko.
Možná si ještě někdo vzpomene na jeden z mých prvních článků z Albánie – “Na konci světa je sýrárna”. Psal jsem tehdy o vesničce Radomire pod horou Korabit, kam na oslech přiváželi mléko a vyráběli z něj sýr. Tehdy sem vedla jen mizerná cesta a vesnička byla úplně zapomenutá. Dnes sem vede asfaltka a vesnici vévodí obrovská mešita. Do Arras jsme dojeli po asfaltu.
Třetí den pořád přecházely přeháňky, tak jsme se motali jen v údolí Driny (trasa č. 13) a zkoumali výjezdy v okolí Zall-Reč. Nejprve na pravém břehu přes Kalis a Qafa Drajë. Pak na levém břehu ze Zall-Darhë do Cidhenu. Trocha bloudění, spousta krásných setkání s místními a na zpáteční cestě jsme se stavili v mojí oblíbené hospodě v Cidhen při cestě z Arras na Lurská jezera (trasa č. 17).
Radek z RadeGarage mě poprosil, abych vyzkoušel vodotěsnost schránky na nářadí v novém šusplechu. Včera na cestě k jezerům Lures a i dnes na výletu kolem Driny jsme si užili spoustu jízdy potoky, brody a loužemi. Dnes jsem otevřel schránku a … sucho. Jen jsem musel oškrábat a očistit bahno, aby šla znova zavřít.
V pondělí by konečně podle předpovědi nemělo pršet. Vyrazili jsme tedy od Vladimíra na pár dní na výlet, že přespíme někde v horách. Zatím se to nejeví jako dobrý nápad, přeháňky, mlha, zima. Mezi Fushë Lurë a Kurbnesh (trasa č.16) jsme totálně promokli. Tak si v Kurbensh dáváme kafe a sušenku. Kurbensh je bývalé hornické město pod jezery Lure. Těžila se zde měď. Doly jsou již uzavřené a město téměř opuštěné. Vždycky mě vrtalo hlavou, kde vlastně v Kurbnesh byla ta šachta. Nebo aspoň štoly. Dnes jsem na sedle nad Kurbnesh odbočil a našel jsem údolí, celé rozhrabané. Meď se zde těžila bagry povrchově.
Z Kurbnesh jedeme zkratkou na Malaj (spojka na trasu č.10) přes Khtela e Epërme . Zkratka je čím dál více zarostlá a strhaná od vody. Ze sedla pod Fushe Lugjevë sjíždíme do Reps. Protože jsme tankovali naposledy předevčírem v Peshkopi, dojížděli jsme do Reps, města pod gulagy, se svítící rezervou. Do 12l nádrží jsme oba tankovali 11.7litru. Naštěstí mám úžasnou přídavnou nádržku od RadeGarage s dalšími 6 litry benzínu, takže jsme byli v klidu.
Konečně spaní podle mého gusta! Ne že by u Vladimíra v Arras bylo zle, ale spát na vyhlídce v borovém lese je prostě paráda. Pod námi je gulag GurthSpac. Poprchává, mraky se válí těsně nad námi a je kosa, odhaduji 10C.
Cena mědi šla nahoru, tak v GurthSpac otevřeli nad gulagy nový obrovský důl. Licenci vlastní zřejmě turecká společnost. Cesta je přeložena, ale dá se snadno najít.
,
Ráno další den zajíždíme po trase gulagy na Qafa Barit – nejtěžší gulag v oblasti GurthSpac (trasa č. 7). Mučení, nelidské zacházení, popravy. Zdá se to daleko a dávno, stejně jako Příbram a Jáchymov. Ale to komunistům ani nacistům nikdy nesmíme zapomenout.
Od QafaBarit jsme projeli úžasnou novou trasu přes hory do Thirrë. Jestli někdy vydám další díl průvodce, tak tato trasa tam rozhodně nebude chybět. Je bych ji nerad jel opačně, sjezd z hor byl opravdu strmý a opravdu dlouhý a opravdu po šutrech.
Zatímco ráno jsme jeli překrásnou a snadno čitelnou trasu, tak odpoledne jsme se doslova „zajebali“. V údolí jsme dotankovali a vyrazili vzhůru do hor. Dlouhým klikatým stoupáním jsme se napojili na trasu z průvodce – FusheLugjeve (trasa č.9). Jenže ouha, cesta od sedla a velké křižovatky byla zapadaná klacky, od zimy neprojetá. Za několika zatáčkami byla sněhová bariera. Na stejném místě, kde jsem před lety s dětmi přetahoval přes sníh navijákem místní auto s ovcemi. Na motorce to šlo objet.
Ovšem obrovský kamenný zával u pramene už objet nešel. Ten jen tak neodstraní, sesula se skála v délce asi 200 m. Tak dolů do údolí. Zkusíme zkratku, skončila v roští. Zkusíme druhou zkratku, skončila bahenním závalem s padlými stromy. Sjeli jsme až úplně dolů a po druhé straně údolíčka zase nahoru. Cesta ze zhoršovala a zhoršovala, až nás kolem odstavené IFy vytáhla na louku. Pásli se tu koně. Cesta v mapě pokračovala rovně přes louku. Na louce ale seděl kouzelný dědeček a rázně nám řekl, že rovně ne. A ať to zkusíme doleva. Chvíli pohoda, stoupání přes loučky. A pak brutální výjezd po kamenech po průseku na stahování dřeva. A další výjezd a další. Na prázdném EXC sranda, na naložených motorkách peklo. Ale musím pochválit 701 a RadeGarage kit. Přesto, jak je motorka vysoká, tak výjezdy jela paradně. A při odložení do kamení se z kitu nic neodlomilo. Potkáváme dřevorubce. Ano, cesta pokračuje na Fushe Lujeve / Planinu propastí. No akorát je to ještě 2km takovýchto výjezdů. Vzdáváme to. Ještě zkoušíme cestu rovně přes louku, ale končí ve skalách v kamenném závalu. A to po téhle trase vedla před pár lety etapa rally. Tak zase dolů.
U řeky najíždíme na nádherou šotolinku souběžně s dálnicí a 15 km po ní valíme do Reps. Vyjíždíme do hor po cestě, kde jsme včera dojížděli s prázdnými nádržemi. Na sedle potkáváme skupinku našich kamarádů, vyráželi o den později. Táboříme společně na mé oblíbené louce nad Malaj. Rozkvetlá louka se starým transformátorem a daleké výhledy. Filtrujeme vodu z blízkého potůčku, vaříme večeři, rozděláváme oheň. Jen ta kytara nám chybí. Náročný, ale nádherný den!
ruhý den na výletě a už ani netuším kolikátý den v Albánii, jsme chtěli z Kurbnesh pokračovat po trase z průvodce přes kaňony Flame a Urake (trasa č.17). Mezi vesnicemi Zajs a Gjocaj nás ale zastavila stavba vodovodu. Cesta rozbagrovaná, neprůjezdná. Tak jsme museli zpět do Kurbensh, na sedlo Qafa Kischa (Kostelni sedlo) s opravdovým kostelem a dolu na Bruc na asfalt. Druhá skupina o den později již bez problémů projela přes kaňony na Mačukul.
Moje oblíbena restaurace v Klos je zrušena, místo ní je supermoderní metrosexuální Kafe Berlin. Naštěstí hned vedle je normální jídelna, kdo také vaří.
Na výjezdu z Klosu do hor (trasa č.29) jsme viděli stavbu nové silnice Tirana – Peshkopi. Neuvěřitelné viadukty a tunely. Za to cesty cesty v horách jsou pořád stejně rozbité, možná čím dál více. Cesta z Klos do hor bývala etapa rally Albania. Pamatuji si, jak ráno zapršelo, startovali jsme za mokra. Cesta byla rozbitá a kamenitá a ty kameny neuvěřitelně klouzaly. Přezdil jsem to tenkrát na italský mixér, protože Italové za to v první časovce tahali a byli rozházení všude kolem cesty.
V jednom místě byl strom přes cestu. Ne spadlý, ale položený. Aha, bude nějaká zrada. V bukovém tunelu, v zatáčce, stál Mercedes dodávka. Bez zadního kardanu, na vyskládaných pneumatikách. S autem konečná a hodiny zpět a jinudy, na motorce se dalo protáhnout houštím.
Před Beze nás zastavili vojáci. Mají tu tábor a výcvikový prostor. Omluvili se, že střílejí a pustí nás asi za dvě hodiny. Čekali jsme. Objezd kolem hor je na dva dny. Za chvíli vypukla střelba, ruční zbraně i něco, co bylo namontované na Humerech a dělalo to hluboké vžbuch. Za 30min nás pustili. Mimochodem, jak jsem se později dozvěděl, tak cvičení velel Vladimírův švagr. Dříve major, dnes plukovník. Hodně piva jsem s ním vypil a hodně napovídal v Arras.
Utábořili jsme se pod Fusha Kaptines, 1400 m vysoko. Večer dobrý, ale jak zašlo slunce, tak okamžitě padla teplota na nulu. Vodu na vaření jsme brali z potoka plného čolků a žab. Ještě že máme filtr.…
Ráno jsme v Teqe Ballaj pozdravili svatého otce Bektaškého řádu, co přijel ve starém Defenderu. A nakoukli do posvátné jeskyně, kterou obýval v 16.stol jeho předchůdce. Komunisti z ní udělali bunkr, ale teď je to zase svatyně. Neodolal jsem a pro RadeGarage jsem udělal pár fotek s bunkry.
Dneska jsem měl v plánu přejet tři sedla. První sedlo na Fusha Kaptines (trasa č.29) jsme nepřejeli. Ve výjezdu od kláštera Teqe Ballaj na planinu nás zastavil sníh v úžlabině. Na stejném místě před léty při Albania Rally kamarád utrhl rozetu. Po setmění si rozdělal oheň proti vlkům a medvědům a čekal do 4 hod ráno, až ho vyzvedlo záchranné auto.
Vzali jsme to kolem dolů u Krashtec (trasa č.28). Hory jsou zde neuvěřitelně rozvrtané štolami, kopce vypadají jak ementál. Těží se zde ve velkém chrom. Kaňonem se štolami jsme vyjeli k přehradě nad doly. Přehrada je betonová a řadu let už přemýšlím, kdy praskne. Beton prosakuje a stříkají z něj na mnoha místech pramínky. Ale nepraskla za celá ta léta, co kolem ní jezdím, tak asi nepraskne nikdy.
Nad přehradou se už držel sníh. Cesta obtočila přehradu a ve výjezdu na sedlo byla závěj. Tu jsme nějak prohrabali, ale za sedlem jsme skončili. Cesta zmizela pod hladinou dalšího jezírka, které přeteklo do okolí. Tak zase zpět. To bylo naše dnešní druhé sedlo. Při hrabaní sněhu jsme pocítili otřesy a vzdálené dunění od odstřelů v dole. Objeli jsme hory po silnici do Belquiza.
Z Belquiza jsme sice mohli jet běžnou trasou z průvodce Shupenzë – Selistë (trasa č.23), ale dal jsem přednost dobrodružné cestě přes třetí sedlo. Z asfaltu jsme odbocili na Dushaj a velmi strmou kamenitou cestou s mnoha serpentýnami jsme se vyhrabali bukovým lesem na sedlo. Touhle cestou dávno nikdo nejel, snad naposledy já s bráchou před dvěma lety Toyotami.
Za sedlem cesta začala klesat serpentýnami lesem a hned v druhé zatáčce byla obrovská sněhová závěj. Naštěstí šla objet po louce, sice přes sníh, ale šla. Další klesání bukovým lesem už bylo v pohodě a vyjeli jsme na sedle mezi Shupenzë a Selishtë (trasa č.23). Také tuto trasu plánuji zařadit do dalšího vydání průvodce. Bude-li někdy. Přes Selishte jsme už jednoduchou trasou (trasa č.19) dojeli do Arras k Vladimir Marku. Ve čtvrtek má celý den pršet, tak bude odpočinkový den.
Dneska od rána přechází bouřka za bouřkou se silnými slejváky. Do oběda jsme se poflakovali, ale pak už jsme to nevydrželi a vyrazili na průzkum cestiček v kopcích proti proudu Driny. Průzkum byl úspěšný, mám vymyšlené trasy na několik jednodenních okruhu kolem Vladimírova pensionu.
Zázrakem jsme se vyhnuli všem bouřkám, procházely těsně kolem nás. Poslední bouřku jsme přečkali v baru u řeky. Motorky parkujeme mezi černé mercedesy. Nějací místní mafiáni tu měli malou oslavu, jeden hrál na nějaký strunný nástroj a zpíval. Dali jsme pivo a sedli si. Během chvilky bylo před námi prostřeno a talíř plný masa. „Ale mi nic nechceme!“ „Tady od vedle vás pozvali, ochutnejte.“ „Promiňte, ale my nemáme rádi skopové.“ „Ochutnejte!“ Neuvěřitelné, výborné, vůbec to nechutnalo po skopovém. Prý to připravují na mléce, které z masa vytáhne pachuť. Zdlábli jsme úplně všechno. Při odchodu skupině děkuji, jak jinak než albánsky. Ne, že bych uměl plynule, ale par děkovných frází dávám dohromady. Jsou nadšení a tleskají, že se snažím. Přešel déšť a vracíme se k Vladimírovi. Jen jsme dojeli, tak další slejvák a bouřka na dvě hodiny. V přestávce vykoukly hory na Peshkopi a byly posypané čerstvým sněhem.
Kamarádi z druhé skupiny ještě v poledne psali, že budou spát pod stanem v horách. Kolem šesté volali Vladimírovi, že dorazí a kolem osmé už slyšíme vrkání jejich motorek z deště. Přijeli úplně promočení, ale plní dobré nálady a príma zážitků.
Den poslední, asi devátý. Béba plánuje a sníh mění. Naplánoval jsem dlouhý, ale pohodový výlet z Arras do Shistavce (trasa č.11) a zpátky. Shistavec je nejodlehlejší oblast Albánie u hranice s Kosovem.
Po včerejších bouřkách nádherně jasné ráno. Valíme po rychlé šotolině kolem Driny (trasa č. 13) přes Qafa Drajë do Kolosjan. Už tato cesta stojí za výlet. Stavěli jí v padesátých letech jako stavbu mládeže. Ještě v roce 2000 po ní jezdily linkové autobusy mezi Peshkopi a Kukës. Pak postavili novou asfaltovou silnici na úbočí hor na druhém břehu. A cesta upadla v zapomnění. V Kolosjan v baru se ptám, zda je cesta na Shistavec průjezdná. Jakýsi nagelovaný metrosexuál z obrovského černého SUV Mercedes mi složitě vysvětluje, ať nejezdím přes sedlo, že cesta je strašná. Že do Shistavce vede od Kukës nova asfaltka. Složitě mu vysvětluji, že nechci jet po asfaltu a že vím, že cesta je hrozná. Když to pochopí, tak mi potvrdí, ze cesta je průjezdná a sníh tam není.
Po fakt špatné cestě, dříve vystavěné z kamenů, dnes strhané od vody, stoupáme mnoha serpentinami z kaňonu Driny vzhůru. No nebudu to napínat, před sedlem samozřejmě byl sníh a cesta neprůjezdná. Asi moje znalost albánštiny byla nedostatečná. A nebo, a to spíš, ta metrosexuální buzna z baru nikdy nebyl nad vesnicí.
Zkoumáme okolí a zdá se nám, že z vesnice Tershen na protější straně údolí by mohl být výjezd na sedlo strání, která je otevřená na jih. V mapách Garmin, ani OpenStreet ani Mapy.cz sice nic není, ale to přeci nic neznamená, my jsme průzkumníci!
Cestou do vesnice brodíme potok přes cestu nebo potok na cestě nebo cestu potokem. No prostě z tajícího sněhu valí spousta hluboké vody po cestě. Ošklivé veliké kulaté a oslizlé kameny a silný proud. Voda teče po cestě a musí se asi 100m jet potokem. Z kopce. Tohle opačně fakt nechci jet.
Pak cesta objede ostroh a konec. Je tu skládka štěrku a dál do protější vesnice vozí štěrk a všechno na oslech. Konečná. Ale já do toho brodu zpět fakt nechci.
Nebo že by? Dolu, do části vesnice Tershen, kam vedla odbočka z hlavní cesty, vede pěšinka. Nechce se nám zpátky brodem, zkusíme pěšinku. Ostrým sjezdem, který bych fakt nechtěl jet zpátky, ale snad by šel, se dostáváme k domu. Ale také nad potok, co jsme brodili nahoře na cestě. Padá zde balvanitou strží a musíme přes něj. Vlezu do domu, místní, otec s dcerou, jsou ze mě pořádně překvapeni. Otec se chytá za hlavu, odkud že jsme to na motorkách přijeli. Vysvětluje mi cestu do zbytku vesnice, kde začíná cesta pro auta. Několikrát se ho ptám, zda je dole most a on potvrzuje, ze dole je dobrý most.
Sjíždíme s motorkami k domu. Zatáčka v serpentině je tak ostrá, že musíme motorky vést. Když nás chlapík vidí, znova se chytá za hlavu a jde s námi.
Most přes rozbouřený potok z tajícího sněhu bych rozhodně neoznačil za dobrý. Byla to prohnilá prkenná lávka, že bych na ni dobrovolně nevjel. Za lávkou serpentina mezi skalkami vzhůru. Motorka se mi nevejde ohnout mezi skály, musím odskakovat zadní kolo smykem. Pak kus motorku vedu vedle sebe přes kluzké skály, pak už se dá jet. Přijedeme ke škole, kde si hrají děti. Chlapík běží za námi a volá tam ne! A ukazuje další výjezd po pěšince přes skalky. Konečně vyjíždíme na točnu cesty, kde stojí stará zelená dodávka Mercedes. Na čelním skle má nahoře velký nápis „Mashallah – Všechno je v Božích rukách“, tak to tady sedí.
Chlapík se s námi srdečně loučí, rezolutně odmítá nabízené peníze a odchází. Pravda, ještě nikdy jsem nezažil, že by si Albánec v horách za něco peníze vzal. Jsou prostě milí, přátelští a pohostinní.
Vracíme se zpátky do baru v Kolosjan. Chci si to po motorkářsku vyřídit s tím nagelovaným metrosexuálem, ale má kliku, není tam. Tak si dáváme výborné kosovské pivo Peja.
Nechce se nám stejnou cestou kolem Driny do Arras, tak ještě kličkujeme po krásných cestách borovými lesy mezi Drinou a Korabitem. Voňavé lesy a jednoduché šotolinky.
Před Arras myjeme motorky, u Vladimira nakládáme Transita a ještě na noc vyrážíme zpátky domů.
Hranice Mk/Srb v deset večer jsme byli jediné auto. U Niš spíme od půlnoci do šesti ráno, Srb/Hu jsme kolem 10hod dopoledne a popojíždíme asi 1.5hod. V podvečer jsme doma.
Nová Husqarna z RaceTool šlapala jak hodinky. I naložená bágly se nebála výjezdů a statečně tlumila albánské kamenité cesty. RadeGarage kit je fakt lehký. Mám srovnání s RallyRaid kitem. Ten byl svého času první a jediný kit na KTM 690, ale byl těžký a jeho váhu nad řidítky jsem opravdu cítil.
Albánie je sice o půl dne cesty dál než Rumunsko, ale užijete si tam minimálně srovnatelné dobrodružství. Ať už na EXC nebo na větších motorkách. A se zázemím u Vladimíra v Arras je to víc než jednoduché a pohodlné.