Toulání jižní Albánií 3. – Bredhi i Drenovës

Ráno slunce pálí hned jak vyšlo. Nemilosrdně nás vyhání na další cestu. Pokračujeme po trase rally kamenitým výjezdem na další hřeben. Přejíždíme vrcholky Maja Murizzit 1482 m n.m. a Maja Mustaqe 1546 m n.m. Kolem borové lesy a rozkvetlé louky. Písečná cesta nás svede z hřebene, potkáváme mezky, co nesli mléko z kopců dolů, sjedeme k jezeru a vyjdeme na silnici před Voskopojë.

Po asfaltu přes Korçë přejedeme do národního parku Bredhi i Drenovës. V centru hor na hřebeni se zde nalézá sklaní monument Guri i Cjapit (Kozí skála). Trasa k němu začíná dramatickou soutěskou z vesnice Drenovä. Důl na lignit v soutěsce je dávno opuštěný. Je zde cedule, že cesta přes hory do vesnice Bradvicë je opravená za přispění EU. To by bylo úžasné, naposledy, když jsem tu jel s LandCruiserem, tak cesta byla dost zoufalá. Ale zase to ke skalnímu monumentu přivede davy lidí. Naštěstí opravená cesta končí u Burimi Ariu (Medvědí pramen). Dál pokračuje jen s obtížemi sjízdný tankodrom. Cesta je strhaná od vody a plná velkých balvanů. Zřejmě peníze z EU rozkradli. Nebo peníze došly, protože je rozkradli.

Momument Guri i Cjapit je naštěstí pořád stejný. Jen betonová výztuž vojenský tunelů je už úplně rozpadlá. Další cesta přes sedlo do vesnice Bradvicë je už úplně opuštěná. Také vůbec není v mapách. Hned po návratu jí do OpenStreet map domaluji. Špatná cesta zarostlá v roští, na motorce jen obtížně průjezdná, autem už asi ne. Začátek se hodně sype po oblázcích dolů, pak pokračuje tunel v křoví, občas bahno a kaluž. Vyjíždíme v Bradvicë. Slibuji kamarádovi asfalt. Hned jak ale asfalt v další vesnici začne, tak z něj odbočuji a jedu po úpatí kopců z vesnice do vesnice jižním směrem po starých kamenných cestách. V jedné vesnici se vyhýbám oslovi a přejíždím slepici. Snad se tudy nebudeme vracet.

V mapě nalézám čárkované cestičky do vesnice Darhë na hřebeni. Zpočátku dobré cesty se rychle mění ve výjezdy po stále užších a užších cestičkách. Teplota vzduchu stoupá, je vedro k nevydržení. Po jednom prudším výjezdu obě motorky shodně rozsvěcují kontrolku přehřátí. Motory a zejména výfuky jsou strašně rozpálené. Strkáme je do stínu pod stromy a čekáme až trochu vychladnou. Zkoumáme mapu, procházíme další cestičky a pak to vzdáváme. Další hledání by znamenalo další výjezdy v tomhle šíleném vedru. Po asi hodině sjíždíme zpět pod hory k nádrži u Sul. Úžasná koupel v teplé vodě.

Najíždíme na asfalt, ten ale končí před vesnicí Arrëz, serpentiny borovými lesy vzhůru jsou už po kamenito-hlinité cestě. Přesně té, jakou si pamatuji z mojí první Albánia Rally před více jak 15 lety. To tady ještě nikde v okolí žádný asfalt nebyl. Cesta nás borovým lesem vyvedla na hřeben a tady už zase začala nová asfaltka. Blíží se bouře, vedro vrcholí. V Korçë rychle tankujeme a mažeme do Voskopojë. Bouře nás spláchla jen trochu. Ale na západ od nás je úplně černo a bouře řádí naplno nad Ohridským jezerem. Moje oblíbená restaurace s čerstvými pstruhy u silnice je opuštěná. Kamarádovi z rally Elsimu jsem se nedovolal, tak jsme ani nenavštívili jeho hotel. Stejně bychom tam nespali, máme raději divočinu. Ve Voskopojë večeře, místní speciality „kotlet“ a „qofte“/masové koule a výborný salát se sýrem. Doplňujeme zásoby piva a vyjíždíme kousek nad Voskopojë k nádhernému jezeru. Jsou tu rozpadlé pozůstatky restaurace nebo kempu. Báječné místo na spaní, GPS 40.6083556N, 20.5876311E. Bouřky se celou noc honí kolem, ale nás to vynechává.

Večer u piva s překvapením zjišťuji, že mi sákne olej kolem víčka na filtr. Z pýchy a marnivosti jsem si koupil ozdobné modré víčko. Z kolenovrtství originál z čínského e-shopu. Sáklo to hodně, tak víčko sundavám a čistím.