Na Enfieldech přes Himaláje a nejvyšší sedla světa do Ladakhu

“Good morning, sir!” zdraví mě bíle oblečený Ind a úslužně mi přidrží dveře od toalety a následně od kabinky. Když kabinku opustím, tak mě s úsměvem pouští vodu do umyvadla, ukazuje mi, kde je mýdlo a pak podává ručník. Při odchodu mi drží dveře a s úsměvem se loučí.
Tak to je po mnoha letech poprvé, co jsem někam vyrazil s cestovní kanceláří. Práce nad hlavu, rodina a tak jsem neměl sílu připravovat nic sám a svěřil se do rukou Radka. Ten zařídil celý výlet a tak jsme vyrazili na přejezd nejvyšších sedel Himalájí na Indických motocyklech Enfield.

Dillí je peklo

Po příletu nás v Dillí ubytovali v super luxusním hotelu. Sice nesnáším města, ale přesto jsme vyrazili na prohlídku. No, Dillí jsem viděl a nikdy více. Neuvěřitelné horko 42°C, dusno, příchod monzunu je očekáván každým dnem. Do toho příšerný provoz na ulicích, žebráci, chudoba, realita v přímém zážitku. Většina lidí, co potkáváme na ulici, tak nemá vůbec nic. Maximálně prodejní stánek nebo šlapací rikšu. Na sedadle spí a pak celý den dřou, aby měli vůbec trochu jídla. O zdravotní péči nebo vzdělání nemůže být vůbec pomyšlení. Navštěvujeme RedPort a nejstarší mešitu. Všude výběrčí, všude humus. Památky samy o sobě zcela nezajímavé. Tak snad jen ten zážitek vidět život ve starém městě. Uličky plné prodejců, rikši, elektrické dráty natahané způsobem, že by evropského elektrikáře kleplo. Nesnesitelný smrad z moče se místy snaží trochu mírnit pálením santalových tyčinek. Dlouho nepršelo. Žebrající mladé dívky s dětmi v náručích, mrzáci. Lidé, co nemají vůbec nic. Jen tu špatnou karmu nejnižší kasty. Snad se v příštím životě narodí do lepšího prostředí. Přál bych jim to. Všechny, kdo si stěžují na život v Čechách, bych sem poslal na exkurzi.

Jedeme už dvě hodiny po dálnici a pořád je kolem předměstí Dillí. Chudoba, rozpadlé chatrče, lidé přikrytí kartónem a spící na středním dělícím pruhu dálnice. Kolem hromady odpadků a ti nejchudší je přebírají. A šílený provoz. Nedokážu pochopit, že jsme neviděli žádného zabitého. Rikši, motorky, náklaďáky, autobusy, auta, vše v jednom chumlu, v mnoha pruzích a s provozem vlevo. Auta odbočují přes střední dělící pruh. Z rikš a autobusů visí lidé na strany. Ti nejubožejší přecházejí bez rozhlédnutí napříč, asi mají touhu už svůj život ukončit. Projíždíme kolem skládky – obrovský kopec odpadků, na vrcholku se pasou posvátné krávy a dav lidí kopec přehrabává. Zahlédneme vlak – už věřím, že kolem tratí se tu povalují mrtvoly lidí – lidé na vlaku visí ze všech stran. Samozřejmě jsem věděl, co mě v Indii čeká, ale realita je mnohem horší, než jsem čekal.

První den na motorkách

Přebíráme Enfildy! Jsou vyrovnané v řadě před hotelem.

Hotel je vlastně spodní stanice lanovky, která vozí hosty přes hluboké údolí na protější kopec. Tady je druhý hotel s nádhernou vyhlídkou na rovinu pod horami. Jenže je zamlženo a tak si akorát dáváme pivo. Přesto, že jsme už kousek v horách, asi 900mnm, tak je pořád vedro na umření: 42°C. I po západu slunce je na terase výheň a tak nezbývá než kalit v klimatizované hoposdě.

Večeře je úžasná hostina. Jídla jsou výtečná, exotické chutě a pěkně pálivá. Všude se pálí vonné tyčinky, romantika jako prase. U večeře probíhá poněkud stupidní diskuze na téma spotřeba motorek. Dohodli jsme se, že dáme doprovodu peníze a ať nám zajistí benzín. A někteří se rozčilují, že nás určitě okradou. Následuje diskuze na téma pivo. Asi za tři dny nás někde čeká spaní, kde prý není pivo. Zatímco většina prohlašuje, že bez piva vydrží, tak já se razantně vkládám do diskuze a domlouváme, že nám doprovod koupí pivo do auta.

Motorka mě trochu zlobí, nedrží volnoběh. Všechny motorky jsou asi tři roky staré, mají vstřikování a přední kotoučovou brzdu. To je velmi příjemné. Mechanici se o nás úžasně starají, jedou buď na motorce nebo v doprovodném autě a hned jak vidí, že někdo stojí u kraje, tak vyskakují a starají se. Kdekoliv zastavíme, tak každého obejdou, ptají se, zda je vše OK a kontrolují motorku. Ke mně skákali dvakrát, jednou mi to chcíplo, protože to nedrželo volnoběh a podruhé přímo na hlavní křižovatce v Shimla – upadl kabel od baterie, mechanik to okamžitě opravil a já se jen koukal. Je úžasné, jak se snaží a jak si váží práce. Z hotelu s lanovkou, který byl mimořádně luxusní, jsme vyráželi po výborné snídani v půl deváté. A už bylo vedro jak v sauně. Jízda vlevo mi neděla žádné problémy, ale místní provoz je fakt o život. Krokem jedoucí přeložené náklaďáky, auta je předjíždějí div ne přímo v zatáčce a do toho skútry a volně se pohybující krávy. Dost adrenalin. Jedeme ve skupině, nejslabší vepředu a já s Radkem vzadu. První a poslední motorka je indický průvodce. A na závěr jede doprovodné auto se zavazadly, mechaniky a bráchou.

Silnice pořád stoupá kopečkama vzhůru, je nepřetržitě klikatá, ani kousek není rovný. Kolem nádherné jehličnaté lesy a opice. Makak resusové jsou úplně všude. Taky před nimi průvodci varují, jsou to šmejdi, koušou a útočí.
Celou dobu silnici sleduje železnice. Je to úzkokolejka, jezdí z Chandigaru do Shimla. Na trati je spousta tunelů, nejdelší tunel má 1.5km. Postavili jí Britové a vůbec nechápu jak. Krajina jsou hory, jeden kopeček vedle druhého, velmi členitý terén. Obdivuji projektanty, kteří dokázali trasu vymyslet.
Shimla je původní britské sezónní hlavní město. Každý rok se sem na půl roku stěhovala administrativa. Město je 2000mnm a dá se tu dýchat.

Alan story

Alan, majitel indické cestovní kanceláře, která nám celý výlet zajišťuje, má životní story jak z pohádky. V Indii, v Shimla, byl sedm let pracovně Američan Patrik. Alana našel na doslova na ulici, když mu bylo asi 15let. Sebral ho a naučil ho opravovat motorky. Pak spolu založili cestovní kancelář a začali vozit motorkáře z celého světa na výlety. Alan si otevřel prodejnu a servis motorek v Dillí. Spoluvlastníkem je dnes Patrikuv syn. Patrik žil zbytek života v Mongolsku. Zlomil si tady nohu a vzal si Mongolku, které ho ošetřovala. Zemřel před dvěma lety.
Vůbec si nemůžu zvyknout na to, jak nás obskakují. Mechanici kolem motorek, láhve s vodou nám roznášejí na každé zastávce, kufr mi z auta donesou až do pokoje, číšník se klaní až k zemi. Tohle je na mě fakt moc, cítím se trapně.
Pijeme tu výborné pivo Kingfisher. Etiketa je přetištěna nápisem “For sale in Himachal Prades Only”. Prý jsou tady stát od státu různé daně. Pivo je docela dobré a je v lahvích 650ml.

Jidlo

Jidlo si zaslouzi vlastní kapitolu.
Je prostě úžasné. Kurata, skopove, brambory, ryze. A vse v uzasnych omackach. Cervene, zlute, vsechny palive. A ta koreni! Snad vsechna, co existují.
V Dilli, hned prvni den zkusim zatahnout certa za ocas. Nemeli jsme po priletu snidani a tak rikam Radkovi: “Chtelo by to nejakou restauraci, stanek na ulici bych radeji neriskoval.”

A jak jsem rekl, tak jsem to vzapeti porusil. Na ulici proti RedFort se line vune pecenych placek. Tri umounenci, zrejme z nenizsi kasty, tu na vozicku pecou placky. Spinavyma rukama je hnetou a pak otaceji. Okamzite si je davame. Kazdy. A jeste k nim dostavame do misticky desne palivou smes soji a brambor, neco jako ridky gulas. Lahudka. A poruseni vsech hygienickych pravidel. No pisu to tri dny po tomto uzasnem gurmanskem zazitku a zatim dobry.

Chram opiciho boha

Po bohatem obede v luxusnim hotelu se vsichni rozbehli do pokoju spat a valet se. To nas s brachou nebavilo, tak jsme si vzali taxika a nechali se odvezt do chramu opiciho krale. Jenze ridic byl naprosty tupec a vysadil nas na zacatku pesi zony centra mesta. Tak holt ke chramu dojdeme pesky. Jenze ono to bylo z 2000mnm do 2400mnm. Pot se z nas lil, i tady je kolem 25°C. Cesta splhala kopcem serpentynami. V lese jsou tady poskovavane domy ze stare anglicke ery. Ale jsou obydlene chudsimi lidmi a tak dost pustnou. Hned od zacatku se kolem prohaneji opice. Behaji po stromech, po domech, vesi se na okenice, houpaji se na dverich. A utoci na kohokoliv, kdo jim prilis dlouho kouka do oci. To berou jako vyzvu k souboji. Pri stoupani nahoru obcas nahledneme otevrenymi okny do domu. Lide zde ziji opravdu nuzne. A to zdaleka nejsou ti nejchudsi.

Na vrcholku kopce stoji 30m vysoka socha opiciho boha. Pod vrcholkem zacina kryte schodiste a na jeho upati je pujcovna holi na zahaneni opic. Fakt jsou potreba. Na schodisti vidim mladou dvojici, maji pytlik s nejakymi dobrotami. Opice nezavahaly, zautocily na ne, skakaly po nich, kousaly je, skrabaly je, dokud jim pytlik nedali. Nemeli hole a tak byli snadnou obeti. Vedle sochy jsou nejaci chlapci v modrem obleceni s napisem New Tibet medicine. Za sykavych zvuku delaji kolem sedicich gesta rukama a zrejme z nich snimaji spatnou karmu. Dost komedie. Zouvame se, jdeme dovnitr do opiciho chramu. Navstevnici zde zvoni na zavesene zvonky, modli se a vzadavaji hold opicimu bohu.

Prisla boure a lijak. Snazime se najmout taxi, ale vsichni cekaji na zakazniky, ktere privezli. Tak jdeme kus dolu pesky a na krizovatce nas dojizdi prazdne auto a ric z dalky krici, jestli chceme svezt. Chceme, z kopce se prece jezdi taxikem a tak se nechavame svezt na nadrazi. Ridic, stejne jako asi ctenar nechapal, co na nadrazi chceme. No proste nas masinky bavi. Zeleznice do Shimly byla dostavena asi 1903 a je hodnocena jako nejpovedenejsi a technicky nejzajimavesi uzkokolejka sveta. Na trati je 105tunelu a pri stavbe byly osvetlovany systemem zrcadel, ktere odrazely denni svetlo dovnitr. Zrcadla se dodnes vyuzivaji k osvetlovani pri udrzbe. Zastihli jsme jednu dieslovou lokomotivu pri posunu.

Nadrazi je hezke, behaji po nem opice a na konci peronu tabori rodina chudych. Nadrazi je konecnou stanici, ale koleje vedou dale do mesta. Vydali jsme se po nich a dosli az do zeleznicniho muzea. Bohuzel vecer zavreneho. Drive sem osobni vlaky zajizdely, aby to nemeli britsti urednici daleko do hotelu a vojaci do kasaren. Prostor mezi hornin nadrazim a centrem mesta “The rich” zabiraji kasarna. Budova smontovana ze zeleza, s zeleznymi tahly a vazniky, chodbami z vnejsku na lavkach jak pavlace a cela zabalena do sitovane konstrukce, aby do kasaren ani mys nepronikla. Dustojnicky klub je strezeny ozbrojenou strazi a jmenuje se Sherwood.
Centrum mesta je vlastne hreben mezi kopcem s chramem opiciho boha a kopcem s vysilacem.

Domy stoji na svazich hrebenu a na hrebeni je ulice The rich. To je promenada, kam nesmi auta, jsou tu obchody a restaurace a korzo. Plne lidi, ale nepotkali jsme jedineho bileho. Vsechno jsou indicti turiste, kteri si prijeli ulevit od pekelne vyhne niziny.
Trosku jsme jeste pobloudili, hned vedle centra jsou uz zase domy chudaku, sehnali taxika a nechali se dovezt do hotelu.
Po prichodu z hospody, kde probiha zasvecena diskuze na tema vykonu Enfilda, nalezam pod polstarem lahev vodky. To se bracha vzorne stara o me zdravi. Vodku mame jako dezinfekci. Mimochodem pri diskuzi padaly vyroky jako: “Enfield ma 25koni, maximalne 27!”
Takze anketni otazka, hledejte na internetu, kolik ma Enfield koni, kdyz ma pul litru obsah?
Vtip z vecirku:
Chlap chytne zlatou rybku, rekne ze nic nechce, ale ze by chtel pro kamarada bacu. Tak ze az se rano vzbudi, at mu splni prvni prani. Baca se rano vzbudi, vyjde zc koliby, tezce protahne bolave telo: “Sto kokotu do riti a rezavou kotvu do chrbata!”

Snidane

Kulicky a omacka jsou vytecne palive.

Cisnik z hotelu strili opice

Rano nam otevrenym oknem vlezla dovnitr opice. Byl jsem vzhuru tak jsem ji hned vyhnal. Za chvilku volali z recepce, ze si mame zavrit okno. Jenze jsem ho nezajistil a opice si ho za chvili zase otevrela.
Pri snidani se kolem perou opici samci, tak cisnik nevaha, bere vzduchovku a strili po nich dokud neutecou.

Hotel bez piva

Jasne, mel jsem psat, co jsem vsechno kde videl, tohle me sokovalo. Hotel v Mandi nema pivo. Snad patri nejakym zkurvenym mohamedanum nebo co!
Vyrazime ze Shimla, tak sileny provoz jsem snad nikdy nezazil a kleka prvni motorka. Laduv stroj strili do vyfuku az zdechne a nejde natocit. Mechanik, ktery jede posledni, mu proste da svoji motorku, kolona pokracuje a mechanik nas dojede. Na pumpe si nas mistni foti. Hlavne sami sebe s kluky, co maji ke dvoum metrum. Jedeme moc hezkou krajinou, nizke hory, kopecky porostle borovicemi, silnice klikata, chvili klesa a chvili splha. V protismeru potkavame nekolik autobusu, z okynek maji zeny vystrcene hlavy a zvraci a zvraci. Div, ze nepoblily celou nasi kolonu, motorku po motorce. Na zastavkach zeny i muzi zvraci v klece. Silnice je fakt hodne klikata a mistni ridici jezdi jak silenci. A navic je uz zase pekelne vedro. Postupne klesame az na 700mnm a opoustime pasmo borovych lesu. Nejnizsi bod, kde prekracujeme po moste velkou reku je pekelna vyhen, odhaden opet 40C. Lesy zmizely, vystridaly je lomy a cementarny. A na rade jsou dalsi motorky. Ladovi na motorce pujcene od mechanika odchazi primarni kolecko. Je zcela bezzube. Zabavne je, ze samozrejme v serpentynach, kde vsichni predjizdeli.

Za 15min maji mechanici opraveno, rozjizdime se a zdecha moje motorka. Vzdy chvili jede a pak se zdusi. Odesel vstrikovac. Nastesti je tu bouda s obcerstvenim. Deda tady v peci na ohni vyrabi placky. Mechanici rozhodují, ze ja pokracuju v doprovodnem aute a oni jeden druheho tlaci nohou. Obcas se motorka rozjede, obcas tlaci. 30km do cile, v tomhle silenem provozu a obcas i predjizdeji. Asi 20km pred cilem nas chyta obrovsky slejvak. Uz bylo dusno na chcipnuti, tak ted je vedro dale a navic vlhko. Davame svacu, kde na nas ceka zbytek skupiny a uz v pohode dojizdime do hotelu v Mandi.

Kingfisher

Nasi pruvodci jsou nejlepsi na svete! Behem pul hodiny sehnali vychlazene pivo Kingfisher, cervene, tedy silnejsi variantu.

Jak je to s tim pivem

Zakladatel a vlastnik hotelu, dnes uz velmi stary pan, o hotel pecuje rodina, je hinduista a zaprisahly nepritel alkoholu a drog. Inu jeho prani a my to budeme respektovat.
Pivo nam privezli pruvodci, personal tajne vychladil a chlastame na pokoji.

Spenat

Veceri nam opet vybrali pruvodci. Asi se odsud vratim jak koule. Tentokrat nas zaujalo neco jako polystyren, asi tofu, ve vytecne omacce. Ale veceri naprosto korunovaly cesnekove placky se spenatem. Spenat byl okorenen nejakym mistnim uzasnym korenim.
Kdo me zna, tak vi, ze na zradlo nejsem. Ale tady to jsou fak prekvapeni.

Manali

Konecne jsme zase v horach. Manali je vyhlasene stredisko hippies, pry se tu vsude huli trava. No hlavne aby meli pivo.
Rano jsme se vzbuli do sauny. Trochu prselo, vedro 30C. Pri snidani se bavime historkami, jakou kdo mel stolici, kolikrat za noc byl apod. A vsichni svorne chroupeme suchary. Tak je to ale kazdy den, do poledne boleni bricha prejde a jak pred nas nanosi misticky s lahudkami, tak se zase precpeme.
Provoz na silnici se uz vyrazne uklidnil a cesta docela ubiha. Jedeme proti proudu reky Beas. Velika, silna ledovcova reka. Prutok odhaduju na 500kubiku. Pres prehradu vjedeme do velke soutesky. Zastavime u malebneho lanoveho mostu, ktery ma na obou stranach malebne domecky s obchody. Pro neznale klasicke literatury: malebny = spinou, morem a nestovicemi prolezly. Most se da prejet na motorce, tak to kluci zkouseji.

Pak obdivujeme hinduisticky klaster. Vlastni klaster je na druhe strane kanonu, dostupny jen lanovkou nebo na lodce. Pak nasleduje prujezd skoro 3km dlouhym tunelem. Pruvodce nas pred tunelem trefne upozornuje, abychom si sundali tmave bryle. V tunelu sice nepece slunce, zase je tu spousta prachu a smrad od nakladaku. Za tunelem po chvili jizdy nastava nefalsovano peklo. Prujezd mestem Kullu. Priserne vedro a naprosto silena dopravni zacpa. Projizdeli jsme ho snad hodinu.
Nastesti hned za mestem stavime u restaurace, ranni predsevzeti, ze budeme jist opatrne, je zapomenuto. Nanosi nam misticky s omackami, kurecim masem, plackami, zeleninou a spenatem a uz se zase cpeme. Je tady na rece perej a jezdi tu spousta raftu. Kolem silnice jsme videli snad 100 raftovacich spolecnosti. Zakaznici jsou vyhradne Indove, kteri utekli z pekla nizin.
Po obede opet sok. Kdyz jsme prijeli, tak jsme postavili motorky kazdy tak nejak, jak mu odpadla od ruky. Kdyz k nim prijdeme, jsou motorky vzorne vyrovnane cumaky ve smeru jizdy. Mechanici jsou proste uzasni.
Pokracujeme porad dal podle reky. Uz jsme 1500mnm, teplota uz klesla na asi 30C a zacina se dat dychat. Kolem se zvedaji hezke vysoke a zalesnene kopce. Az na vrcholky kam dohledneme jsou videt domecky, nekam vedou lanovky, jinam osli stezky.
Mijime skoly, vsichni v uniformach. Nejmladsi v cervenych, pak zelene a nejstarsi v modrych. Cervena a zelena devcata se nesmi, ale modra uz asi ano.
Nejstarsi ucastnik zajezdu /ja jsem statecne nejmladsi/ se lekl psa, predni kolo prebrzdil do smyku a motorka jela asi 30m bokem po silnici. Nastesti byl stejne jako vsichni zcela obleceny a tak je jen otreseny. Radeji pokracuje autem a motorku bere mechanik. Bez obeda jsme jeli z Mandi 6hod. Sice i s obedem, ale velka skupina dost sramoti a fakt se jede pomalu. Vetsinou tak 30-40, vic v tomhle provozu nejde.
V Manali bydlime v nadhernem drevenem hotelu, ktery je obklopen starymi cedry. Na pokojich jsou krby.
Vcera vecer mi pruvodce vypravel, ze pochazi z male vesnice od Tibetskych hranic. Pry u nich doma pobyval John Lenon a s jeho otcem se hodne pratelil. Takze spolu asi dobre pohulili.
Pri obede vlezl do arealu restaurace svaty muz – polonahy, fousaty, zarostly, fousaty. Chvilku oklobakuje, vzapeti dostava od cisnika dar a placku a odchazi.

Chram boha angorskych kraliku

Davy lidi, humus, bordel. Chci do hor!

Prava tvar Manali

Manali je indicky lunapark. Zapomente na popisy v pruvodcich o klidu a chramech. Bordel, humus, indicti a evropsti turiste.
Ale take spousta obchudku, stanku s jidlem, restauraci, trziste hrajici barvami a vunemi a samozrejme i smrady.

Indove jsou vdecni na fotografovani, nejenom ze s usmevem postoji, ale za fotku i podekuji. Ztratil jsem se brachovi, ktery nakupoval satky, tak jsem si sedl na kasnu uprostred trziste a fotil kolemjdouci. Vedle si sedli tri starsi dustojni indove v turbanech a musel jsem jim kazdou fotku ukazat.

Pak se objevil bracha, sel jsem s nim do obchodu se satky a cenu jsem usmlouval na mene jak polovinu.

Nasel jsem druzstevni podejnu tkalcu. O tom jsem slysel uz doma a tak jsem cilene hledal. Uz pred lety zeny z hor zalozily druzstva, ktera primo ve mestech prodavaji jejich vyrobky. Bez prostredniku. V obchodech jsou pevne, vyvesene ceny a nesmlouva se. Maji kasmirove, jaci a angorske satky svetry atd.

Nejlepsi jidlo meho zivota

Pstruh v testicku s omackou z cesneku a jiny na zazvoru. Asi nejlepsi, co jsem kdy v zivote jedl.

Vecereli jsme v Tibetske restauraci. Na stene byly fotografie Dalajlamy a dreveny model palace z Lhasy. A na nem napis “Next time we serve you in Tibet.” V Manali je velika tibetska komunita utecencu. Ale jsou to ti bohatsi, venuji se obhodu a maji restaurace.

Prohlidka Manali

Jsme v Indii, v nejvyhlasenejsim miste vsech hulicu na svete. Dostavame obrovskou kouli hasise. V zivote jsem nezkusil marihuanu ani nic jineho. Jsem presvedcen, ze jako droga, mi alkohol vystaci.
No ale kdyz uz jsme v kolebce vseho huleni na svete, tak to zkusim. Kluci vyrabi neco, cemu rikaji bongo, zapaluji hasis. Natahuji do sebe kour, rozkaslu se malem se udusim, desna palba v plicich. No tak to me ze vsech experimentu vylecilo a sel jsem na pivo.
Zabavne bylo, ze personal hotelu se vubec nad nicim nepozastavoval, jen nas prosil, abychom se pak nevaleli a nespali pod stoly.
Rano leje jak z konve. Kolem 10hod prestava a tak vyrazime na dalsi prohlidku mistnich pametihodnosti. Ulice se zmenily v bahniste, vsude puch a odpadky. Maji tolik chudych a hladovych, kdyby jim dali do ruky koste a za jidlo je nechali uklizet.

Stare Manali se rozklada na kopecku za rekou. Na vrcholu vesnice chram, kde uctivaji troje nositka. Nemam sajn, co to znamena. Okolo chramu se krci stare Manali. Pitoreskni /morem a nestovicemi prolezle/ drevene domecky, hnuj na dvore, chudoba, humus.

A tim se prostredkem vine ulice pro turisty s obchudky jak na Karlstejne. Zkousime smlouvat ceny za kozene tasky a pouzdra na iShity. Prodavac si stezuje, ze je malo turistu, ze zivi rodinu, ale presto srazim cenu pod polovinu.

Ze stareho Manali se na centralni trziste da dojit parkem. Je to chranene misto, puvodni horsky cedrovy prales. Asi 3km prekrasne prochazky vlhkym lesem s mlhou, kolem reky. Zvuky mesta, nepretrzite troubeni a rev vyfuku tuk-tuku a motorek, sem doleha jen trochu.

V dolni casti maji klece s divokymi pavy a bazantem, co ho ma stat ve znaku.
Bereme si tuk-tuk. Tuk-tuk je trikolove vozidlo pro ridice a dva cestujici. Ve vetsine indickych mest zajistuje hromadnou prepravu. Po ceste na druhou stranu udoli ma ponekud problem s nami vyjet do kopce. Ve Vashishi jsou horke sirne prameny, lazne a chramy. Do laznich radeji nejdeme, sice by sira mela vse sezrat, ale duveru tedy fakt nebudi.

Kolem je spousta guesthousu plnych cestovatelu. Vetsinou dost nechutne zhulenych. Nekteri se v okolnich kavarnach dozaduji pomerne agresivne snidane. A k mistim se chovaji naprosto nechutne.

Cistic bot

Kdyz mi cistic bot po chvili vratil moje boty, tak jsem mu neveril, ze to jsou moje. Nalestene, zalepena spicka a zasite! A byl strasne stastny, ze ma praci.

Tuk-tuk

Vozidlo zajistuje prepravu dvou evropanu nebo peti a vice indu.

Louceni s Indii

Ne, zdaleka nekoncime vylet. Ale zitra vyjedeme do sedla 3500mnm a pak uz jen stoupame vysokohorskou pousti pres nejvyssi sedla do Maleho Tibetu a Lehu. Mame to jet ctyri dny.

Na rozloucenou s hlucnym, pestrym a vsemu vunemi i smrady prosycenym Manali si davam v tibetske restauraci pstruha po mandarinsku. Pstruh je obaleny v testicku s palivou omackou se spoustou zeleniny.
Od zitrka nebudu mit pristup na wifi a zrejme ani GSM. Operatori v Lehu nemaji roaming.

Konecne to zacalo

Konecne bomba cesta, naprosto prekonala moje ocekavani. Kdyby jeste vice prselo, jeste vice jsme brodili bahno a prselo i ze sedla dolu, tak uz bych byl v extazi.

V noci me vzbudil dest. Ne jen tak ledajaky z jakeho jsou u nas novinari vedle. Tady prisel monzum. Pravy a nefalsovany. Televize je rano plna zprav o povodnich. Dalsi vzbuzeni bylo startovani motorek. V 5:45. Myslel jsem, ze nasi mechanici. U snidane jsem se dozvedel, ze to byli Nemci. Vedeli, proc vyrazeli tak brzo. V Manali byly na kajaku sjizdne i silnice. Stoupame do sedla, vidim tak tri motorky pred sebou. Potoky vody, mlha. Silnice je uzka, misty strzena zavaly a opravena buldozerem. Kolem krasne skaly, cedry, padaji vodopady reky v kanonech. Bomba, ale skoro nic nevidime. Asi 7km pred sedlem dojizdime kolonu aut. Vsude po kraji stoji zaparkovana auta, indove vyrazili na snih. Na sobe kombinezy z pujcoven kolem silnice, nechavaji se pruvodci nebo na oslech dovezt k jazyku snehu a nevericne na nej sahaji.

Silnice je zablokovana kolonou cisteren s benzinem. Maji jen tri mesice na zasobovani cele oblasti, pak cesty zase zapadnou. Mezi zaparkovanymi auty maji problem projet. Protlacujeme se pomalu kolem nich. Bordel, coudici nakladaky, ridici osobaku, co nechapou, ze maji uhnout. Troubeni, kriceni.
Za kolonou na vyhlidce do mlhy si davame u stanku kafe a caj. To maji pruvodci super zajistene, na kazde zastavce nam tlaci napoje.
U vyhlidky je zavora a u ni zastavuje kolona cisteren. Dozvidame se, ze dest nahore uvolnil zaval. Odklizeji ho, nikdo nevi kdy. Po asi pul hodine dostaneme informaci, ze zaval je odstranen, ale nejdrive jede kolona shora. Nas na motorkach pousteji. V mlze a neprestavajicim desti se plazime nahoru. Dojizdime zadek kolony cekajici ve smeru nahoru. Tlacime se mezi naklady vzhuru, ale uz prijela kolona shora. Na vyhnuti nad srazem casto nezbyva misto, tak motorky radeji prevadime s dopomoci. Pak dojedeme k zavalu a celu spodni kolony. Tady nas zastavuji vojaci, ted jedou dolu oni a maji prednost. Navic bychom se v miste zavalu ani s nakladaky nevyhnuli. Projelo asi 15nakladaku, posledni s praporem a jedeme. Zaval ma asi 1km a presto, ze je prohrnuty, tak se brodime do puli lytek v tekutem bahne. Pak konecne projizdime zavalem, mijime nakladak, ktery sjel jednim kolem ze srazu a drzi ho bagr lzici od padu do nedohledne hlubiny.
Na sedle je sjezdovka, asi 150m dlouha a indove se po ni soupaji dolu na vybaveni, ktere bylo po padu socialismu exportovano od nas. Za sedlem uz neprsi a tak na chvili zastavujeme. Sedlo Rhotang melo 3967mnm a museji z nej byt nadherne vyhledy na udoli do Manali. Teda pokud neni mlha a dest.
Serpentyny dolu uz klesaji do praveho nefalsovaneho himalajskeho udoli. Dole velka divoka reka zcela sedive barvy, pak skalni steny s vodopady a misty zelene a nahore skalni stity pokryte ledovci. Nadhera, konecne to, proc sem jedu.

Po ceste dolu cekame jeste na odhrnutí dalsiho zavalu, ale nikdo tu neni a zaval je za chvili pryc. Cestu tu na mnoha mistech dukladne opravuji. Bagr vyrype kameny, ty zeny a muzi rozbiji palicemi na sterk a ten se pak zhutnuje do silnice. Sterk rozhrnuji tak, ze jeden drzi lopatu a druhy taha za lano na ni uvazane. Zeny sterk nosi v nusich s popruhem pres celo, muzi nosi velke placaky, take nalozene na zadech. Kus nize maji pracovni tabor – dva stany.

Petrovi pri jizde dolu opet zdechava motorka a nejde natocit. Pry kdyz jede s kopce, tak strikacka nedava benzin, nic se nespaluje a olej, který pronika přes krouzky zamaze svicku. Tak sjizdi bez motoru a ja jedu napred, ze zastavim Rama, co je prvni motorka. Jenze ouha, po chvili zdechava motorka i me. Nase dve motrky jsou jedine, ktere se porad serou. Kazdy den cesty s nimi mame problemy, ostatni motorky jsou zatím bez problemu. Me komplet vypadla elektrika. Tak zastavuju, ze kouknu na pojistky, ale schranka nejde ani zaboha odemknout. Tak motorku roztlacim a hura bez motoru dolu. Asi 10km jedu bez motoru, obcas ji popotlacim. Radek za mnou pomaha Petrovi. Mechanici nikde, asi pomahaji doprovodnemu autu. Pak ale prijde kopecek nahoru na ostroh nad rekou a to koncim. Tak znova zkousim odemknout pojistkovou schranku, povede se mi to az po 20min premlouvani. Mam spalene dve pojistky, tak je menim, kdyz zapnu svetla, znova vyhori. Svetla nepotrebuju, motor bezi a houkacka take, houkacka je snad dulezitejsi nez funkcni motor. Mezi tim dojizdi Radek s Petrem, tak ho vytlacime na kopecek a pustime dolu k vesnici. Ve vesnici je hospoda a vsichni uz jsou po jidle. Trochu mi povoluji nervy a Rama poradne zprcam, ze se tyhle dve motorky kazdy den serou.
Po vytecne jehneci kotletce s ryzi dojizdi zadni pruvodce, ktery ma naradi. Mimochodem ty kotletky tady vari v papinaku, jinak by je neudelali. Jsme asi 3500mnm.

Cisti svicku na druhe motorce, ta jede a moje, kdyz nesvitim, tak take.

Prijizdi Ind na Efieldu 350ccm, pekne nalozenym a s kanystry na benzin. Pry jede tri tydny okruh do Lehu a zpatky. Vubec potkavame hodne Indu na nalozenych motorkach, jak cestuji. Zadny Touratech, plastove kanystry a tasky na sedle.
Pokracujeme kolem siroke reky s velkym spadem. Je tu zase docela slusny asfalt, misty preruseny zavaly, ale odklizenymi. Mijime vojensky tabor a benzin tankujeme u pumpy s ceduli, ze dalsich 365km neni benzin. Tyto cedule miluju, u nich zacina byt cesta zabavna.

Ve meste Keylang, ktere je 4300mnm, koncime v hotelu. Je velmi chude zarizeny, cisty a asi bez blech.

Jsou tu dalsi dve skupinky na enfieldech. Kdyz jsme dojeli, tak doprovodne auto bylo pry jeste porad ve fronte na zaval pred sedlem.

Etapa 115km, 8hod, prumerna rychlost bez zastavek 22km/hod.
Krajina se zacina pomalu menit ve vysokohorskou poust. Nad nami ledovce.
Pozn: stavi se tunel z Manali pod prvnim sedlem, ma byt dokonceny 2015.

Panoramata

Nadherny den, zcela prosty spatnych zazitku, kdyz nepocitam, ze jsem od 6rano behal na zachod. Plny krasnych zazitku s neuveritelnymi panoramaty.

Nejdrive jsme sjeli udolim reky asi 30km dolu. Silnice misty prach a sterk a misty super asfalt. Vsude, kde je sterk, tak jsou party nomadu, kteri se nechavaji sezonne najimat na praci. Rucne roztloukaji kameni na sterk a rozhrnuji ho lopatama a krumpacema. Nad nami se tyci horsti velikani pokryti snehem. Vrcholy maji pod 7000mnm.

Projizdime vesnici, potkavame houf deti v uniformach s aktovkami. U mostu vojensky post, tak si davame caj, Ram vyrizuje kontrolu povoleni. Proti proudu pritoku stoupame na dnesni hlavni sedlo.

Mijime zelenomodre jezero, vodopady, zakladnu cestaru a stoupame serpentinami po obrovskem ledovcovem splazu. Tady uz jezdi jen nakladaky se zbozim a benzinem. A obcas nejaky motorkar. Mistni hodne nalozeni s kanystry a cizi nalehko s doprovodnymi auty. Ale zadne davy, proste jednou za dlouhy cas potkame skupinku.

Pred sedlem na vrcholku ledovcoveho splazu je zelene jezero a pak uz vrcholek sedlo Baralacha La 4980mnm. Kdyby se mi netocila hlava a sotva jsem nefunel, tak bych si snad vybehl na vedlejsi kopecek, abych mel 5000mnm. Ale to se dockame zitra. Nejsem si jist, jestli se spise nez z vysky nezadychavam z vyzrani z poslednich dnu.

Na vrcholku sedla je ovo a praporky s budhistickymi posvatnymi texty.

Pod sedlem si ve stanech davame obed. Vari jej uvnitr na naftovych varicich. Jsou tu dve devcata a celou dobu se krasne smeji.

Po obede dojizdime asi za 2hod do taboriste. Na louce jsou postavene stany. Kazdy stan ma vlastni zachod a umyvadlo a myti je teplou vodou z kyblu. Vyska 4407mnm. Presto, ze jsem se rano natrel kremem s faktorem 50, tak citim, jak me hrejou tvare a rty.

Cerne uhli nezabira, tak nevim, jestli prejit na ercefuryl, nebo na vodku.
Celou cestu a ani tady neni signal gsm, uzasne misto.

Potize s vyskou

Toceni hlavy, dychavycnost, bolest hlavy. Vsichni bojujeme s problemy s vyskou. Ne, to zatim neni vyskova nemoc, proste jsme malo aklimatizovani. Nejhorsi je to vzdy na sedlech, kde kazdy krok je problem. Vecer pak prichazi bolesti hlavy a nespavost. Nejlepsi rada je hodne pit, min.3litry denne. Take slunicko se nesmi podcenovat. Krem a pomada na rty min s faktorem 50.

Lake Tsokar

Spani ve vysce 4500mnm je fak narocne. Kdyz po praskach odezni bolest hlavy z vysky, tak usinam spokojene az do rana. Ale vetsina ostatnich si u snidane stezuje, ze celou noc nespali.
Snidane je, stejne jako vsechna jidla, vegetarianska. Mistni stada jaku a ovci uzivi sotva mistni lidi a ti si je setri na zimu. Vsechno se vozi z Manali. Maso prevoz nevydrzi, tak se ji jen zelenina a ryze.

Po snidani zaleham s hlouhym objektivem za kamen za taborem a fotim kolonii svistu. Pekne panackuji a dovadi.

Vyrazime po asfaltu plnem hrbolu do Sarchu. Je zde vojensky post, kde nas musi Ram odbavit a spousta nakladaku. Domu jsem si vubec nevsiml. Silnice se strida asfalt a sotolina, odbocujeme proti proudu jednoho pritoku asi 4km vyse na most a zase se vracime do puvodniho udoli.

A zaciname stoupat slavnych 21zatacek na sedlo Lachalung La 5065mnm. Predjizdime strasne coudici nakladaky, fotime. Na protejsi strane soutesky je videt starou cestu nomadu, kudy chodili s jaky. Jak ji tam vystaveli nechapu. Klikata, prilepena ke stene. Motorka mi totalne stavkuje, vzdy, kdyz akceleruji ze zatacky nebo na predjeti, tak se pridusi a pak zničehonic zatahne.

Zkousim jednu zkratku mezi serpentinami, ale motorka mi pri vyjezdu po sypkem prachu zastavkuje, pridusi se, pak naplno zabere a uz se valim. Jsem docela otraveny, tak si menim motorku s Radkem. Jeho motorka me veze krasne az do sedla. Mijime cyklisty – s kapsami a jednoho dokonce s vozickem. Frajeri v teto vysce a hlavne coudu od nakladaku.

Ze sedla klesame temer mesicni krajinou divokym kanonem ze slepencu. Na stenach jsou vsude skalni veze, barvy prechazeji od okrove az do cervene. Dole v kanonu je zelezny most s duraznou ceduli, ze na nej smi pouze jedno auto. Na uplnem dne kanonu, na soutoku, mame obed. Nomadi zde maji stany a vari pro cestovatele a ridicce nakladaku. Caj maji okoreneny skorici, moc dobry.

Sklesali jsme zase na asi 4500mnm, je tu docela teplo, tak nam Ram narizuje delsi odpocinek. Snazim se koupit jaci kulichy od docela hezkych holek, co tu obsluhuji, ale vsechny jsou hrozne male. K obedu opet ryze se zeleninou.

Pak se vyhoupneme ostrymi serpentinami na nahorni plosinu. Dole pod nami kanon jak Colorado. Ram nas strasil, ze na plosine bude zima a vitr, ale neni to tak hrozne. Za to je zde prekvapive novy a hezky asfalt, tak uhanime. Pak asfalt zase konci a nasleduje sotolina v kombinaci s jemnym prachem. Z planiny odbocujeme do bocniho udoli k jezeru Tsokar.

Pred odbockou cekame na auto, tak zajizdim ke stadu jaku a stare zene davam kapky do oci a propisky. Klani se mi az k zemi a moc dekuje. Odbocujeme po spatne odbocce a tak ke kempu prijizdime docela zabavnym offroadem.

Kemp je kus od jezera u prameniste vody. Prameniste je plocha s malymi kopecky porostlymi travou. Pod kempem je velke Ovo oblozene placatymi kameny s napisy a jacimi rohy.

Je hezke, ze to neni jak v Mongolsku, kde Ovo pripomina smetiste pokryte lahvemi od vodky.
Jezero je slane a jeho velikost je velmi promenliva. Na protejsim brehu jezera se krci vesnicka. Jsme 4500mnm, tady prezit cely rok musi byt fakt drsne. Chapu, proc mistni stada nejsou pro turisty. Pani, co jsem fotil u jaku, byla totalne cerna od slunce.

Po signalu gsm tu neni ani pomatky.
V noci me budi uporna bolest hlavy. Nezbyva mi nez si vzit Ipobrufen, pul hodky pockat az to prejde a znova usnout. Nastesti nemam ve vysce problemy se spankem. Jak predchazet problemum s vyskou. Tak jak jsem vypozoroval: zcela vynechat alkohol, hasis, mariuhanu. Hodne pit, min 3 ale lepe 5litru denne vodu a dzusy. Pivo, vino je alkohol. Kavu take ne, cola a jine bublinkove take ne. Caj ne pred spanim.

Pak se napojime zpet na hlavni cestu. Silnici v cele delce asi 100km rekonstruuji a inspirovali se v Mongolsku. Nejprve celou silnici v cele delce rozmlati. Pak vykopaji kanaly, pak v nahodnem poradi pres kanaly vybetonuji mosty. A pak ve zcela nahodnem poradi mezi mosty polozi asfalt. Ten po prvni zime zcela zvlnovati protoze podklad neni dostatecne zhutnen. Zajimave je, veskery asfalt a cement sem museli navozit pres sedla z Manali, tou samou trasou, kudy jedeme.

Az do Pangu stavela silnici armada, takze veskere vojenske kolony mely prednost. Tady uz stavi Spolecnost pro vysokohorske cesty s heslem “stavime nejvyssi silnice sveta”. Silnice protina siroke udoli, kde se pasou jaci a pak sirokym obloukem po uboci hor nabira vysku na sedlo. Silnici tady stavi cele rodiny nomadu. Chlapi a mladsi zeny makaji na stavbe, stari pasou stada jaku. Starsi deti pecuji o mladsi deti a dovadeji kolem stanoveho tabora. Prace je udajne pro ne velice dobre placena a sanci na vydelek mají jen tri mesice v roce.

Na sedlo TaglangLa 5330mnm se krome nas a plne nalozenych nakladaku vysapali jeste dva indove na kole a holandska dvojice na pujcenem Enfieldu pekne nabalenem. Na sedle je ovo, praporky, tak jak to ma byt.

Jenze je to fak vysoko a tak po par minutach a fotkach radeji utikame dolu. Tady uz je, az na par useku krasny asfalt.

Silnice je naprosto strategicka, je to hlavni trasa kudy se v lete zasobuje Ladakh. V zime zbyva jen letecky nebo pres Kasmir. Tato cesta je udajne prujezdna jen malym autem a hlavne o Kasmir se vede dosud neukoncena valka s Pakistanem.

Konecne jsme v udoli Indusu. Videt Indus jsem touzil jiz od svych asi deseti let. Tehdy mi tata koupil knizku Jaromira Stetiny S Matyldou po Indu. Tady je Indus jeste mala ricka a na prulom nejhlubsim udolim sveta pod NangaParbatem v Pakistanu, ktere tehdy sjeli, teprve nabira silu.
Davame obed smazene nudle s masem. Prvni maso po nekolika dnech. Tady uz jsou stada, takze maso neni vzacnost. Veskere potraviny s vyjimkou masa a zeleniny se do udoli Indu a do Lehu vozi cestou, kterou jsme projeli. To si malokdo, kdo jen prileti letadlem, uvedomuje.

Po obede odbocujeme k Hemish Gompa. To je jeden z nejsvetejsich klasteru v udoli. Prohlizime oba hlavni chramy, nekolik mensich a muzeum. Je to tady fakt kus historie a mystiky.

Jen nechapu, ze ustredni je sice Budhova socha a kolem jsou sochy dalsich bozstev. Ze by to bylo slehnute hinduismem?

Mijime dalsi dva klastery, oba na vysoke skale. Druhy by mel byt zmensenou kopii Pokaly. Chvili se divime, ze se Dalajlama usidlil jinde, ale kdyz vidim davy turistu, tak mu celkem rozumim.

Leh

Co napsat o Lehu?
Na prvni navstevu jsem totalne znechucen. Turisticky bordel. Vsude kramky s cetkama, Tibetani, co emigrovali, tak si z hesla “Free Tibet” udelali vynosny byznys. A to mnozi z nich ani v Tibetu nebyli a kdyby nahodou byl svobodny, tak by se jen neradi stehovali zpatky. Jsou tu davy turistu, zejmena mladych, kteri zde vstrebavaji mystickou atmosferu mesta = nakupuji kraviny a vysedavaji v restauracich na hlucnych ulicich.

Pravda musim uznat, ze toto drzi mesto a cele udoli nad vodou a je to jediny zdroj prijmu obyvatel.
Ram nas odvadi pres cele mesto na veceri do originalni Tibetske restaurace. Bohuzel stul pro nas rezervovali uvnitr, kde je nedychatelno. Tak mu utikame do vedlejsi, kde take vyborne vari.

Turisticky cirkus

Leh je fakt turisticke peklo ve jmenu “Free Tibet”.
Vyskrabali jsme se na stary hrad, ktery se rekonstruje a jeste vyse na svatyni na vrcholku. Docela jsme funeli, preci jen jsme 3500mnm. Kral tu uz nebydli, ma klimatizovanou rezidenci a rolsroyce v Dilli.

Po obede jsem se pokusil meditovat nad chlazenym pivem, ale bracha me nemilosrdne vytahnul na prohlidku dalsi pametihodnosti. Bereme taxik a jedeme do klastera Thikseye, podle ktereho byla udajne postavena Potala v Tibetu. Je 16km od Lehu.

Klaster je krasny, prolezame chramy i knihovnu. Vsude mladi mniskove, je tady velka klasterni skola.

Cesta zpet je zabavna. Stopujeme u cesty, pohrdame preplnenym autobusem a nakonec nas bere luxusni taxi, co se vraci z rita.
Prochazime hlavni tridou, kde zeny z dobre situovanych rodin prodavaji zeleninu, kterou vypestovaly na zahradkach domu. Je to pro ne spolecenska udalost. Nechavame se vyvezt dychavycnym taxikem na stupu nad mestem. Zapada slunce a kralovsky hrad je krasne nasvetlen.

Taky tady pobiha spoustu fotografu s vybavenim drazsim nez auto. Onanisti fotografického vybaveni foti kazdou blbost jako treba stupu plnou turistu….
Vecere me nejak nesedla, tak hostel dostihuju poklusem. Ale rano je vse dobre.

Dnes vyrazime na motorkach do Lamayuru. Jede se udolim Indu po slusne silnici.
V Lamayuru budeme bydlet primo v klastere, tak doufam, ze se dostanu i na modlitby.

Lamayury

Cesta udolim Indu do Lamayuru byla utrpeni. Vyborny asfalt stridaly useky ve stavbe, cekali jsme na odklizeni odstrelu, na vojenskou kolonu. Motorky chcipaji, nejdou startovat, mechanici meni svicky. Projeli jsme kolem magneticke hory, pry se ji museji vyhybat letadla. Take tu maji na silnici caru, kde kdyz se vypne motor, tak se auto rozjede. Aby ne, kdyz je to s kopce. Minuli jsme soutok Indu a Zanskaru, ze Zanskaru jezdily rafty nalozene rakvacema z Francie a Nemecka.

Obed stal taky za prd, sedeli jsme na terase na hlucne ulici plne prachu. Prejeli jsme Indus na levy breh. Tato oblast je v dostrelu pakistanskych del, tak zde musi byt vsichni registrovani. Silnice zde odchazi uplne pryc od Indu, smer vnitrozemi. Stoupame velmi dramatickym kanonem, pod nami ledovcova ricka, nad nami skalni steny. A tak misto zvane “Moon land” – piskovcove skaly jako by polite polevou. Vsude kolem vysokohorska poust.

Klaster Lamalyuru vsak prebiji vsechny utrapy cesty. V dramatickem poustnim kanonu na ostrohu se tyci bila budova klastera. Soucasti klastera je velmi prijemny hotel, tak tu bydlime.

Bereme s brachou fotaky a hura na prohlidku.

Trefili jsme modlitby. Vlezli jsme s Radkem do hlavniho chramu, prohledli, chvilku posedeli a zacali se hemzit mnisi. Neco chystali a zrejme venku na malickem nadvori pred chramem. Stoupam si zde ke zdi, dovoluji se o foceni a stavame se ucastniky bohosluzby.

Z chramu vychazi pruvod a rozestavuje se kolem dvora. V cele predstaveni, ti maji podelne papiry s texty a zvonky. Bokem zrejme zasveceni mnisi. Uprostred, celem k predstavenym je hrac na cinely, jeden drzici buben a treti, co do nej busi ohnutou palickou.

Vzadu bokem dva mladi, co troubi na musle a dva starsi, co troubi na trumpety. Uplne vzadu pak starsi a i uplne mladi mnichove. Zacne odrikavani svatych textu, obcas prolozene zazvonenim. Pak je odrikavani prolozene brumlanim, takovym tim, co z nej drnci mozek. Prvni cast ukonci hlasite zvoneni a nasleduje hudba na trumpety a musle, doprovazena bubnovanim. A cele i s prerikavanim jeste jednou. Soucasti obradu je mlady mnich, ktery nejdrive prinasi hlubokou lzicku s vodou. Tu v urcite casti preda hlavnimu predstavenemu a ten ji vycakne do vzduchu.

V jine casti obradu pak prinese neco jako malinky model klastera, asi z testa, na misce. Nepostrehl jsem, co s tim pfedstaveny udelal, ale pak jej ten pomocnik vynesl ven ze dveri a zrejme hodil do propasti pod klasterem.

Nezabavnejsi jsou mali mniskove, pobihaji vzadu, postuchuji se, blbnou a nikdo je neokrikuje. Predem jsem se dovolil, tak jsem na dvore smel fotit.
Vsichni se pak v rade se zpevem presunuli do chramu. Tady predstaveni trikrat obesli oltar. Tim skoncila tato cast obradu. Oltar byl zakryt, vsichni se usadili na sva mista, my si sedli na kraj do kouta. Celou dobu nekdo ze zadni casti chramu jemne bubnoval.
Mezi mnichy, kteri sedeli vsichni na svych mistech, zacali roznaset krabičky dzusu s brckem. K nasemu velikemu prekvapeni jsme dostali take. Hlavni predstaveny sedel na vyvysenem miste a take srkal brckem. U dveri na vysoke stolicce sedel na zkrizenych nohach jeden ze starsich a take srkal. Vsichni srkali. Pak bubnovani zmenilo rytmus, vsichni odlozili krabicky, nachystali si svitky s modlidbou a ztichli.

Zacalo predlouhe melodicke odrikavani obcas prerusene zvonenim a tocenim privesku na zvonku. Hlavni predstaveny behem prerikavanim modliteb vykonaval obrady. Uleval ze zlate konvicky s pavim perim, kropil si hlavu, rozhanel kour z misky a dalsi zahadne ukony. Mumlani modliteb nekolikrat preslo ve zpevy doprovazene troubenim na tritonky, na trumpety a busenim do gongu. Nejlepsi byli mladi mniskove, kteri se otravovali a delali skopiciny. Cuceli pod lavice, foukali si brcky do usi, postuchovali se. Tady uz je ale starsi napominali. Nekolik se jich pokusilo plachnout, ale starsi, co sedel u dveri, je vzdy vratil. Modlitby skoncily velkym zpevem s bubnovanim a troubenim. Tim skoncila verejna cast. Cizinci /to jako ja s Radkem a brachou a dva asi Nemci/ a mladi a nezasveceni mnichove byli vyhozeni. Starsi, zrejme zasveceni mnichove, se presunuli do zadni mistnosti chramu a zde provadeli jeste dasi obrad s bubnem. Zrejme nekteremu ze svatych sejmuli rousku z obliceje a modlili se k nemu. Cele to byl velmi zajimavy a emocialni zazitek.

Po dzusu musim zabehnout do hotelu na zachod. Nechce se mi chodit do podzemni chodby, ktera vede pod klasterem a smrdi chcankama. Beru vsechny tuzky, co jsem doma komu ukradl a nesu je zpet do chramu. Tady je predavam jednomu ze starsich mnichu. Nevim, jestli to neni blbost, aby to vubec ocenili, aby je to neurazilo. Jdu se projit na protejsi kopec a nafotit klaster z vysky. Kdyz se vratim, tak z ubikací mnichu vyrazila horda mladych, vsichni rozzarene oci, v ruce prupisku, sesedli se venku a zacali si kreslit a psat po rukou. Tak to nebyla blbost, tahnout sem balik propisek z Evropy. To me fakt zahralo u srdce.

Zcela lekly zizni se dovlecu do restaurace pod hotelem a tady je pro nas nalozeno asi ctyricet piv Kingfisher v umelohmotne vanicce se studenou vodou. Nez se rozsedim a dopiju par piv, tak je v chramu dalsi bohosluzba. To uz si nas mnisi pamatuji, nechavaji se fotografovat, povidaji si s nami. Po modlitbach jdou vsichni kolem chramu ve smeru hodinovych rucicek a toci modlitebnimi mlynky.

Na kopci nad klasterem je modlitebni mlynek, asi dva metry vysoky, pohaneny vetrem. S kazdou otockou cinkne o zaveseny zvonek. To se asi do rana ucinkame. Neucinkali, po vecernich modlitbach ho sundali. Tyto modlitby byly také zajimave. Uz bez bubnovani a troubeni, jen mumlani a brumlani. Ale chram byl osvetlen svickami a atmosfera byla absolutne mysticka.

Tak jsme vecer vyndali zasoby koralky a mysticnost jeste navysili. Rana degustoval merunkovici a sotva odesel po svych. Jeste si vychutnavam hvezdy nad klasterem. Predstaveny ma pokoje sousedici s hotelem, oknem je videt dovnitr, jsou skrome zarizene a ma pocitac.

Vecer sice mame silacke kecy, ze pujdeme v 5.30 na ranni modlitby, ale kdyz se rano za svitani ozvou trubky svolavajici mnichy, tak se jen prekulim a spim dal. Vstanu az v 7hod, mnichove se porad jeste modli. Chvili nasloucham modleni a seduji, jak jsou mladi mniskove rozsazeni od sebe a stejne se postuchuji. Az musi ten, co sedi na vyvysenem stolci vedle dveri slezt a domluvit jim.
Mumlani je ale desne nudne, ani se nedivim malym mniskum, ze se otravuji. Taky me to jako maleho v kostele desne nebavilo. Do modlitebny navic sviti slunce a tak me cely mysticismus budhismu nakonec pripada desne nudny. Cely den jen odrikavaji modlitby.

Lamayuru – Leh

Vedle cesty v prachu lezi zavinuty barevny balicek. Ozve se z nej plac, matka odklada krumpac a jde kojit. To je realita vystavby silnic v Ladakhu. To je rovnopravnost, sem bych poslal feministky. Zeny spolecne s muzi drou na stavbe silnice. Roztloukaji palicema velke kameny na sterk, nosi jej v nusich, kopou, hrabou, hazi lopatou. Udajne je to pro cele rodiny jediny mozny vydelek, jsou za nej vdecni a pry jsou docela dobre placeni. Avsak praci maji jen par mesicu v roce, kdyz povoli mrazy.

Cesta zpatky do Lehu je narocna, Pavlovi vynechavava motorka stejne jako me pred par dny. Aspon uz mi ostatni veri a nejsem za potizistu. Jardovi se zablokovala zadni brzda, zustala po nem 30m dlouha smouha, nastestesti to ustal. Mechanik vymenil zadni brzdu komplet za 20min. Do toho vedro, prach, sileni ridici. Do hotelu v Lehu prijizdime utahani, jak po etape na rally.

Zitra nas ceka nejvyssi sedlo sveta 5660mnm a poustni udoli Nubra – pisek, duny, velbloudi.

Majitel hotelu

Tohle je majitel hotelu v Lehu. Hotel uz vede jeho dcera a on cele dny hlida asi dvoulete vnouce. Hotel patri k nejvetsim v Lehu.

Nubra

Nubra je poustni udoli za nejvyssim motorovym vozidlem sjizdnym sedlem sveta. Sedlo se jmenuje Kardung La a podle map meri 5660mnm. GPS nam shodne ukazaly 5330, chyba je zrejme v umele chybe, kterou tam kvuli blizkosti pakistanskych hranic vkladaji americane.

Sedlo je primo nad Lehem, stoupa se do nej 34km. Nejprve docela dobra uzka asfaltka, od vojenskeho postu, kde Ram musel predvest povoleni, uz silnice ve stavbe. Jeste donedavna byla silnice jednosmerna, jezdilo se rano nahoru a odpoledne dolu. V patek bylo uzavreno a odhrnovaly se zavaly. Ted uz je silnice obousnerna a zavaly se odhrnuji za provozu.

Tam i zpatky jsme nekolikrat cekali, nez buldozery silnici uvolni. Na vrcholku je dost bordel. Je to velka atrakce pro motorkare a turisty z celeho sveta. Nejvice je tady ale Indu, kteri v zivote nevideli snih.

Cesta dolu je pohodova, ale hodne drncaci, predjizdime vojenskou kolonu, auta brzdi motorem a leti z nich dusivy bily coud. Zadny horsky klid Himalaji, rozjimani a blize k bohu. Pekne po rozmlacene ceste s troubicimi a coudicimi auty. Dole pod sedlem je vojensky post a obcerstveni. Davane caj s prichuti skorice, v tehle vysce se voda nevarila ani nahodou.

Klesame do udoli Nubra. Okoli je totalni poust, jen kolem potoku z tajiciho snehu se objevuji zelena a zluta policka. Obed mame v oaze a to doslova. Restauraci tady udelali v zahrade s travou a keri, svedsky stul, zurcici potucek. Vyrazne dobre se tady dycha, zelen produkuje kyslik.

Udoli Nubra je siroke udoli sevrene sestitisicovymi horami. Po dne se sterkovym korytem vali ledovcova reka a brehy jsou az ke skalnim stenam zelene. Udoli ma nekolik atrakci. Klaster v Diskit, zelena oaza v Hunder a pisecne duny mezi klášterem a oazou. V pisecnych dunach vozi turisty na velbloudech. Pod dunami se vine ricka, brehy ma zelene. A ridici, co sem turisty, prevazne indicke, privezou, tak si do ricky zajedou a umyji si auto.

Bydlime v hotelu uprostred oazy. Ta ma asi 5x2km, je uvnitr rozdelena kamennymi zidkami na mala policka. Mezi zidkami jsou cesty a po stranach tece strouhami voda. Vsechno je totalne do vysky zarostle keri a topoly. Orientace je velmi nesnadna, barak na sousednim policku neni vubec videt. Vyrazime s brachou a Pavlem na prochazku smer duny. Motame se bludistem po pesinkach, az se vymotame na kraj oazy.

Tady odpadne Pavel, na zacatku dun bracha a tak k velbloudum dochazim sam. Neodolam a jdu se svezt. Zadne smlouvani jako s arabskymi zkurvenci na Sahare. Cena je pevne stanovena, vsichni ji dodrzuji a je stejna pro bile i pro mistni. Velbloud sedi na zemi, tak se na nej skrabu. Na povel se zveda a vnitrni stranou stehen me prostreli desna bolest. Asi mam natazene slachy. Jizda je v pohode, sedim na tluste dece mezi hrby, je to uzasne pohodlne. I krok ma pohodlny. Tak me pruvodce obvazi kolem dun a vychutnavam si kolibani. Pri sedani, abych mohl sestoupit, zase ta hrozna bolest. Sotva dojdu zpatky do hotelu. Doma se ukázalo, že se mi utrhla kýla. Je to asi 3km skrz oazu a to jsem jeste zabloudil. Nastesti jsem si vsiml, ze vedle hotelu je primary school, tak jsem se doptal deti. Vsichni, koho jsem potkal, tak moc prijemne zdravili “Dzulej”.

Kluci uz mezi tim ochutnali neco dobreho a jsou dost vysmati. V noci nadherne spime, je vlaho, jsme jen 3500mnm.
Asi 40km od nas je udoli prehrazeno hranici s Pakistanem. To vzniklo po uvolneni Pakistanu a Indie Brity v roce 1947. Dodnes se jedna o sporne uzemi, ktere si narokuji oba staty a obe strany se jezi dely.

Zpatky do Lehu

V noci hodne prselo a na kopce kolem udoli napadl cerstvy snih.

Rano to vypada, ze nikam neodjedeme, motorky maji dost. Nektere nejdou vubec natocit, jine sice naskoci, ale nejdou do otacek. Mechanici na nich cvici, meni svicky. Uz par dni nektere motorky strasne coudi a pri jizde s kopce zaolejuji svicku tak, ze prestane palit.
Jen co vyjedeme z oazy, tak zustava stat Kalic, uz mu to vubec nejede. Filtr vzduchu je plny oleje.

Navstevujeme klaster v Diskit. Jak jinak, je jak pevnost na skalnim ostrohu. Vedle je na kopecku obrovska socha Budhy, tvari otocena smerem na Pakistan. Kam pak asi maji omotane hlavy namirena dela. Co bude cilem prvniho utoku islamistu? Vysplhame se na na vrchol utesu, kde je chram a modlitebna. Nektere sochy v chramu maji odkryte obliceje, asi maji svuj svaty den. Dozvidame se, dnes je v Lehu na navsteve Dalajlama.

A zase jedeme dlouhym hadem motorek dale. Po silnickach pres sterkove plane, po klikaticich vtesanych do sten kanonu. Vracime se stejnou cestou pres sedlo KardungLa. Na vojenskem postu jsme totalne vymrzli, tak oblikame vse, co kdo ma. Ja mam nepromok, ale jsou borci, co nic nemaji. A auto s vecmi je daleko vzadu. Prsi a po par zatackach zacina snezit. Mijime spousty motorek a dzipu s turisty, jen vyjimecne nejsou z Indie.

Na sedle jen kraticka zastavka a hned zase dolu. Dve motorky dojizdeji ke spodnimu checkpointu bez motoru. Mechanik vyndava svicky a na varici v obcerstveni z nich opaluje olej. Konecne prestava snezit. Do Lehu dojizdime promrzli.

U obeda probiha diskuze o vyuctovani penez na benzin. Ti, co se holedbali s nejluxusnejsimi auty a nejlepsimi motorkami, tak se nejvice hadaji o par dolaru vyuctovani.

Závěr

Záver už je jen přelet do Dillí, pak let do Istanbulu a s přestupem do Prahy. Výlet byl úžasný, jen kdyby Indie nebyla tak rušná. Už se těším na osamocenost a hlavně ticho na Sahaře nebo v Gobi.