Albánie – jak vzniká průvodce offroad cestování

“Tak to je v prdeli! Auto visí diferákem za kameny.” Nezbývá mi než si v kraťasech a tričku lehnout pod auto do hluboké koleje plné bahna a vody. Kámen jsem rýpáním klacíkem uvolnil dokola, co to šlo. Pak jsem vyhrabal díru pro hever a zvednul auto na jedné straně. Kolo jsme vypodložili kameny. Pak vyhrabat díru na hever na druhé straně, zvednout a vypodložit druhé kolo. Brácha zatím nosil kameny a stavěl nám cestu asi 3m do brodu potoka. Musel z kamenů vyskládat podklad do hlubokých kolejí, abychom zase neuvázli za spodek.

Skanderbegův hrad

Po Albánia rally jsem byl totálně vyřízený a na žádný průzkum v Albánských horách jsem neměl sílu. Ráno jsme vyrazili z Tirany asistenčním Hiluxem se závodní motorkou na korbě. Podřimoval jsem v autě a na sedle nad Elbasanem si otevřel Tiranu. Z dlouhé chvíle koukám do mapy a pak navrhuju, že pro ukrácení cesty se aspoň koukneme na místo označené jako Skandebegův hrad. Je vysoko v horách přímo nad Librashem a někde u něj jsme vloni končili nejtěžší etapu rally. Těsně před Librashem odbočujeme nahoru do kopců. Potkáváme albánské kluky na Yamaha TT, hned vědí, že jsme jeli rally, srdečně se s námi zdraví a zkoušejí vyžebrat nějakou ojetou gumu na motorku. V místě, kde je hrad vyznačen, jsou dva elektrikáři u trafačky schované v kamenném domku. Ptám se na “Kala” (albánsky hrad). Chvilku se dohadují a pak mi ukazují kousek vedle po cestě a vysvětlují, že je tam velká hromada kamení a jestli je to hrad, to nevědí. Hromada tam byla, a jestli to býval hrad, to ví bůh. Na rozcestí poznávám cestu, po které jsme vloni odjížděli od cíle časovky. Tak když už jsme tady, tak vyjedeme nahoru na hřeben, je tam krásná vápencová planina sevřená ve skalách. Hilux má na korbě motorku, je přeložený, na ojetých AT gumách, tak žádné lotroviny.

Vloni na rally jsme na tuto krásnou planinu přijeli z druhé strany od Ohridského jezera. Posledních 20km cesty bylo v roadbooku popsáno jako “Route of illegal woodcuters.” To jako cesta nelegálních těžařů dřeva. Motorky v hlubokých bahnitých kolejích projely bez problémů, čtyřkolky jely v brutálním náklonu jedno stranou v hluboké koleji a druhou na vysokém středu. Pepa Macháček na tento úsek stále vzpomíná. Auta měla smůlu, protože jim v protisměru vyjel náklaďák se dřívím, a když už se jim povedlo auto vyprostit z hlubokých kolejí, tak museli třeba i dva kiláky couvat než se dalo vyhnout. Autům pak pořadatelé časovku zrušili. Tak na tuhle cestu jsem se fakt nechtěl s autem dostat.
Vyjeli jsme na hřeben. Planina je opravdu krásná, sevřené v bílých vápencových skalách, výška asi 1600m.n.m. Všude zelená tráva krásně kvetoucí barevné květiny. Cesta nestojí za nic, hodně pršelo a tak některé bahnité úseky cesty raději objíždíme po trávě. Na rozcestí na konci planiny studuju mapy a gps. Na rally jsme přijeli zprava, to je ta šeredná cesta. Zkusíme to tedy doleva, to by nás mělo vyhodit Bërzhestë. V žádném případě nesmíme doprava na Stravaj – Dritaj.

Cesta se točí bukovým lesem a vypadá nějaké podezřele nová. Zřejmě se dříve nepoužívala a teď si jí dřevorubci vyjezdili. Prudce sklesala do údolíčka s potokem, kde je salaš a ohrady na ovce. Nikde nikdo, jen v dáli je slyšet motorovou pilu. Jdu pešky po zvuku, abych se zeptal na cestu. Najednou na mě brácha volá, že se z druhé strany vynořil člověk. Přeskáču k němu potok a ptám se kam cesta vede. Říká něco jako “Berzišti”, což by odpovídalo vesnici, kterou hledáme. Ptáme se, jestli je cesta pro naše auto. Koukne pod něj a říká, že ano a že máme jet pomalu a opatrně. No to jsem zvědav, cesta hned tady skáče do potoka a jedeme dva km potokem. Pak se zprava napojuje jiná cesta. A pak je brod přes potok, do brodu hluboké koleje. Ojeté pneumatiky nás nevytáhly z kolejí na okraj a tak jsme zůstali viset za diferenciál. Auto jsme po hodině vyprostili a já se jen modlil, aby další cesta byla lepší. Nebyla. Hluboké koleje, uprostřed hrb plný balvanů, místy v kolejích tekl potok. Začal jsem neomylně poznávat některá místa, jako třeba zatáčku nad srázem, prohrnutý zával, brod přes potok. Jsme přesně na té cestě, na kterou jsem se ani ve snu nechtěl dostat. Nezbývá mi než jet s Hiluxem jako prase. Rychle a po kamenech uprostřed klouzat spodním plechem. Spodek dostává strašné rány. Nebo jsem se snažil jet na vrcholku kolejí, auto občas spadlo do kolejí zadními koly a jelo bokem. A to vše na cestě, která byla vybagrována v prudkém srázu nad roklí. Sráz byl naštěstí zarostlý buky a nebylo vidět až dolů. Akorát když se napravo občas udělala světlina nebo paseka, tak brácha při pohledu dolů zaúpěl. Cesta věrně kopírovala terén a klikatila se, skoro 20km. Bylo to nekonečné.
Červen 2011

Tak takhle vznikají nové trasy do offroad průvodce po Albánii. Někdo to musí zkusit a pak říct: “Tudy cesta nevede!”, případně “Tudy cesta vede, ale hloupá!”