Albánie – jižní hory

Svět je malý, hlavně ten albánský.

Těch 30km od GurhIKamjes jsme jeli celý den, naviják použili jen 17x, lopatu jsme už nesli vedle auta, lano navijáku už ani nenavíjeli, jen přetáhli přes haubnu ke spolujezdcovi pod nohy, tekuté bahno z pohorek jsem už před nástupem do auta nevyléval, do korby zadem natekla voda z kaluží, nevěřil bych, jaké drobné šípky udrží lano navijáku. Mimochodem naviják se albánsky řekne “arganelo”. Nakonec jsme zkurvili jen uchycení kardanu a přední manžety a vyvázli těsně před soumrakem na pevnou cestu.

Naštěstí přestalo pršet a oteplilo se na 4C a hranice čerstvého sněhu se zastavila nad námi. Přespali jsme. Druhy den, utahaní, dorazíme po již slušných cestách do turistické Voskopoje. Prohlédneme vyhlášené kostely a vyměkneme, že chceme do sprchy. Nad vesnicí typické turatešácké hotely. Vyjedeme k prvnímu hotelu, zamčeno. Druhý hotel (ten výše), před ním stoji terénní Suzuki s povědomou červenočernou samolepkou a z hotelu vybíhá Elzi! Kluk, co pomáhal zajišťovat Albania Rally! Tak to je teda setkání. Hotel patří jeho rodičům, je tady sám, sezóna už skončila a moc se omlouvá, že už nemá nic, jen pivo Tirana.

Borovými lesy

“Do Maliq? Tam se přece jede přes Korče po asfaltu.” řekli mi dědci, co hráli domino v hospodě ve Voskopje. “Pres Krushove cesta vede, ale tam se nejezdí, jeď po asfaltu.”
Naštěstí jsem se nenechal odradit a vyrazili jsme. Pravda, po dni stráveném na IFA highway s opakovaným nácvikem vyprošťováni vozidla navijákem, jsem měl pramálo chutě na bahenní koupele.

Ještě jsme s Elsiho pomocí ráno sundali u hotelu tažné zařízení – musí se sundat cela zadní traverza a pak se da tažné odmontovat. Tvoří úplně báječný pluh a předevčírem jsem na něm opakovaně visel.

Z Voskopoje se klikatí krásná říčka a kolem ní cesta. Prašná, ale celkem udržovaná. Ovšem pouze 5km k vojenské posádce a klenutému mostu do Shipske. Tady odbočuje evidentně téměř nepoužívaná lesní cesta. Přebrodí řeku a vyhoupne se na ostroh nad kaňonem. Celou dobu nádhernými borovými lesy. Cesta není těžká, je tu písčitá půda a tak po předvčerejším dešti není ani památky. Za deště by to tady asi dost klouzalo, ale šlo by to. Cesta mine vesnici Krushove a zprava obtočí kopec. Ve vojenských mapách ho obtáčí zleva, cesta tam je, ale evidentně nepoužívaná. Na cestě zprava jsme minuli rybníček, odbočku na Shipske a napojili se na cestu dle vojenské mapy.

Potkali jsme pastevce s ovcemi. Zdálky vidím, jak má pres rameno vojenskou pušku. Když u něj zastavíme, abychom ho pozdravili, tak už ji nemá. Naznačuju pušku a kde ji má a směju se. Směje se taky, ale neukáže ji. Mohl bych se rozepisovat, jak ji má na ochranu stáda před vlky, ale pravda je taková, ze místní vášnivě a načerno loví zajíce a divoká prasata. Ptám se na cestu a potvrzuje, že “rruga Lozham makina sum mir”. Tedy cesta je výborná.

Vyjeli jsme nad borový les na vrchol kopce. Opojně zde voněl tymián a borovice. A ta panoramata.
Napravo přes Korče jsme horským údolím viděli GurSpaci, skalní útvar s bunkry, před námi na obzoru GurjKamjes, skalní útvar s vyhlídkovou cestou, kde se trénuje použití navijáku. Pak pohoří Valamares a jezera Lukova, kde jsme byli hned první den. Pohoří Gramsh, Tomores a za námi překrásné pohoří Ostrovikes, pod kterým jsme si ráno projeli krásný okruh. Okruh byl bohužel s návratem do Voskopoje, protože mezi Marjan a Cemerice byl zával.

Bylo by tady fantastické místo na spaní, ale je ještě brzo a tak se motáme borovými lesy dále. Je zde náročná navigace, vojenská mapa nesedí úplně bezvadné a v lesích je několik odboček, které vypadají všechny stejně vyjeté. Úplně na konci na vrcholu kopce na Lozhan se vyjeté koleje stáčejí prudce doprava a mimo původní cestu strmě padají dolů. Následujeme je docela příkrým klesáním v kapradinách a klesneme na původní cestu.

Tady začíná jediný opravdu obtížný úsek na cestě. Jsou tu už buky, ty drží vodu a tak je zde prudké klesáni vyjetými kolejemi s vodou. Následuje přejezd závalu, naštěstí je suchy, za mokra bych se asi dost bal o sklouznutí do strany. A, že je kam padat, kaňon Devoli je asi 300m pod námi. Kvůli tomuto místu nemůžu trasu doporučit ve směru Maliq Voskopoje a za děste ani v jednom směru.
V Maliq jsme vyjeli přímo u opuštěného dolu.

Tomorit

Že je v pohoří Tomorit hlavní svatyně bektaškého náboženství, to mi asi před pěti lety poradil český konzul, kterého jsem v Albanii náhodně potkal. Kolem svatyně jsme projížděli i na jedné etapě rally, jenže to bylo v časovce.

Z kanonu Devoli jsme vystoupali na sedlo proti Gjerbes. Potkali jsme starý terénní Mercedes a pan nám potvrdil, ze ” rruga Gjerbes sum mir”, tedy výborná. No sjezd dolu ze sedla bych nerad jel za deště, před dvěma lety byla cesta dokonce pro závaly neprůjezdná. Od mostu pod Gjerbes staví novou cestu až do vesnice na náves. Z návsi jsme pokračovali do sedla mezi Gjerbes a Policany.

V sedle je postavený zcela nový bektašký klášter/svatyně. A teď se podržte. Když projedete komplexem kláštera, tak je bagrem projetá cesta až na vrchol hory, kde je svatyně s hrobkou prvního Imana. Jenže vrchol hory je 2380mnm! Místy jsme jeli na redukovanou jedničku.

Vrcholek je téměř 1km výškově ze sedla a ze dna udolí, od řeky Osum je to 2000m. Kolem vrcholku jsou divné hrazdy. Tady se rituálně obětují ovce, které se pak dole v sedle při slavnostech pečou. Všude tu krouží krkavci a hledají zbytky. Na vrcholku jsou také pozůstatky bunkru, zřejmě tu měl Hodža pozorovatelny. Máme štěstí na počasí. Vidíme na severu pohoří Prokletije/Teth, na severovýchodu Korabit, nad mořem pak sedlo nad Himare, v Řecku pohoří Gramsh, vedle pohoří Ostrovikes a těsně vedle druhou nejvyšší horu Albanie Partizanit.

Beba říjen 2011.
Foto: Albert a Filip