The Adventure

Co že? V Tunisu? Adventure?
To jako na Džerbě nebo na pistách mezi Douz a KsarGhilane?
Než na Vánoce sedět doma, přežírat se a čučet na telku, kterou stejně nemám, tak jsem vymyslel příčný přejezd Grand Erg Oriental. Původně to mělo být jen od hory Tembain na jih k jezírku AinAouadet (Lost lake) a pak východně přes ElMida na KsarGhilane. Lowovi se to ale zdálo málo a když už, tak už a vymysleli jsme trochu větší plán. Z El Faouar jižně na naleziště pouštních růží, pořád na jih na Bir Roman na hranici Alžíru a zakázané zóny, pak točit levou na východ na jezírko AinOuadet, stolovou horu ElMida a AinAnsenbat. Celkem asi 200km zcela opuštěným písečným mořem Grand Erg Oriental. Jak to tak bývá, žádný plán nepřežije střet s bojem.

Za Douz, za ElFaouar, za dunami, v poušti je pramen. Dojeli jsme k němu za soumraku. U pramene tábořila jednotka tuniské armády skládající se z desátníka, dvou poháněčů velbloudů, kuchaře, pěti velbloudů a řidiče Caterpilaru. To byl obrovský buldozer udržující nově prohrnutou pistu až na BirChtoua (Bir = studna). Nabídli nám kuskus, arabský čaj a poseděli jsme s nimi u ohně. Už za tmy dojeli Jindra, Honzou a Roman s rodinami. Všichni naložení v pickupech s motorkami na korbě a stany na střeše. Ráno nám vojáci upekli úžasný chleba a Romanovi kluci se svezli na velbloudech.

Celá výprava o síle tří Hiluxů , jedné Navary, čtyřech motorek a 13lidi jsme vyrazili na jih na naleziště pouštních růží. Pokračovali jsme na BirChtoua, kde byla vojenská posádka.Pět chlapů v teplákách, kulichách a tlustých fuseklích v žabkách, si zapsalo naše pasy a spz. Podrobně se vyptali na cestu a pustili nás dále na jih. Udržovaná pista končila právě u vojáků, dál se držíme cesty, která je čárkovaně naznačená v mapě.

Jedeme téměř rovinou, ale je tu napříč spousta malých dunek a tak je postup pomalý. Holky statečně řídí auta a kluci se vezou na motorkách. Hodinu před západem slunce zastuvujeme na spaní. Low po cestě poctivě sbíral dřevo a tak máme překrásný ohýnek. Kosa, kosa, hodinu po západu slunce jsou jen 2C. Ráno je v kotliku zamrzlý čaj, námraza na sedlech motorek a dokonce i okolní duny mají bílý povlak. Rodinky s námi ještě pár km pokračují a kolem poledne se obrací nazpátek.

Dále pokračujeme jen já a Low, tj.LC4 a Hilux. Low se totálně zahrabává hned po pár dunkách, kopeme skoro hodinu. Nenecháváme se odradit a směřujeme dále na jih. Držíme se cesty naznačené v mapach a okolní duny se začínají zvedat. Cesta je teda jen naznačená v mapě, ve skutečnosti je jen písek a občas křoviska. Na úrovni BirEnnuar cesta v mapě končí. A objevují se první velké duny. Písek lehce zčervenal a duny jsou pevné a dají se výborně jet.

Snažíme se najít Bir Tuil Redad. Body se studnami jsem vynášel podle ruské vojenské mapy a tak nejsou přesné. Nic méně tuto studnu nenacházíme ani v širokém okruhu, zřejmě už zanikla. I podle vojáků ze včerejška je jediná funkční studna Bir El Luba. Zaměřujeme si navigaci na Bir Bir Ued El Uar. Cestu nám začínají přehrazovat vysoké dunové hřebeny a mezi nimi hluboká údolí, skoro jak v Libyi.

Jo v Libyi, tam jsou duny! Jsou větší než Tuniské, jenže Lybijská duna je hladká od paty až na vrchol a dá se to po ní fakt kalit. Tuniské duny jsou jiné – menší a velmi členité. Jízda tak vynucuje mnohem větší dovednost a námahu. To není jen držet plnej, ale skákat, kličkovat, spojkovat a hrabat. Teda s motorkou, s autem snad raději skákat ani spojkovat nebudeme. Duny jsou místy pevné jak beton a místy totální mouka. A ani po letech ježdění v pouštích nedokážu rozlišit, jestli další duna bude pevná nebo jestli se zahrabu.

Výraznou pomocí nám jsou satelitní mapy stažené z Googlu a zkalibrované pro OziExplorer. Postupně se sice musíme naučit, jak zobrazeni dun interpretovat na terén, ale pak už nás vedou úžasně. Najdeme si vždy, kde je další údolí v našem směru a kde jsou hřeben dun nejnižší, případně kudy vysoký dunový hřeben objet. Kolem 16hod dojíždíme do údolíčka a za hřebenem by měl být Bir Ued El Uar. Táboříme, ohýnek ze dřeva nasbíraného v suchých keřích po okolí, nudlová pochoutka a pivečko. To, že je po okolí suché dřevo dosvědčuje, že jsme v liduprázdné krajině. Přes satelitní telefon se hlásíme domů a kamarádům, že jsme OK.

Najednou k nám dolehnou hlasy. Volání a výkřiky, jak pastevci ženou ovce nebo velbloudy. Ale vše se nese přes hřeben, co je nad námi. Aha tak tam asi bude pramen, co hledáme. Když už ležíme ve stanu, tak k nám dolehnou hlasy pastevců tak silně, že vykoukneme ze stanu, jestli nejdou k nám. Nejdou, to se jen zvuky v mrazivém pouštním vzduchu nesou strašně daleko. Low v tabletu připravil podle orto a francouzských map body na další cestu. Podle map odhadl hřebeny a údolíčka a body nasázel tak, aby nám údolíčka navazovala.
Ráno je fakt kosa, dva pod nulou. Vykopat se za svítání z teplého spacáku je výkon. Rozhrabávám ohniště a rozdělávám oheň. Krásně hřeje. Horká polévka a čaj s rumem také zahřejí.
Když balíme stan, tak přichází pasák se psem. Nevím, kdo byl vychrtlejší, ale podle zvuků, které pasák vydával, tak pes pobral více na rozumu. Dáváme mu sušenky a sardinky a potvrzuje nám, že za hřebenem je pramen. Na motorce nějak hřeben přeskáču a vysílačkou Lowovi hlásím, že vidím v dálce pramen, velbloudy a chýše. Low je statečný a přes nejvyšší duny se prokouše na druhou stranu. Tady se mi to zdá, že projel s autem neuvěřitelné duny, netuším, co nás ještě čeká. U studny je stařík, dva mladíci a tři velbloudi. Žádné ovce. Co tu tedy dělají? Od kud, kam jdou? Všichni vychrtlí, podvyživení. Nakládají na velbloudy podivné vaky z gumy (vypadají jako svázané jitrnice) s vodou. Zřejmě mají stádo koz někde jinde, v ještě nespaseném údolí a vodu jim na velbloudech donesou.

Fotíme si velbloudy a pastevce a ti nám hned říkají o peníze a jídlo. Jsou tak zubožení, že jim dáváme 10din, nudle a sardinky. Žebrají ještě o boty a čepice. Ale na prstu má každý masivní žlutý prsten. Asi jediný majetek.
Raději dobíráme vodu do všech prázdných lahvi. Bereme kurz přímo na jezírko AinOuadet. Připravený plán tj. body z údolíčka do údolíčka nepřežil srážku s bojem a tak nakonec body sledujeme jen kousek. Z map totiž neslo vyčíst výšku a strmost dun a tak nakonec jedeme, kudy nás to pustí přes hřeben. První zahrabaní sice přichází až skoro po dvou hodinách jízdy, ale za to je poradně. Low přejel hranu duny, jenže těsně za ni byla protiduna, co nebyla vidět. Hillux skončil úhledně zapíchnuty předkem v písku.

Po hodině kopaní jsme vyhrabali předek, podložili všechna čtyři kola plechy a povedlo se do strany vyjet. Další tři zahrabaní až do večera byla jen uvíznutí za spodek na hrané duny. Nafukovací pytel se osvědčil, že je k ničemu. Jediné řešení je vždy celé auto podkopat a podložit všechna kola plechy. Plechy máme dva páry, jedny klasika nerezové a druhé plastové “vafle”. Oboje funguji, neshledávám rozdíly. Poučeni s plechy je, že pouze zabraní propadnuti kola. Auto musí byt zcela uvolněné, jinak se kola na pleších protáčejí nebo plechy vyhodí a zahrabou.

Duny se pořád zvedají. Údolí jsou čím dál tím kratší a okolní dunové hřebeny vyšší. V ruské vojenské mapě je tady naznačená jakási čára obloukem od východu k západu. Z mapy jsem nepochopil, co znamená, ale vypadá to, že odděluje oblast nižších dun a vysokých kopců. Vše na jih od této čáry jsou vysoké kopce. A vysoké znamená, že ten písečný sráz na hřeben s velkým nasazením vyskáču na motorce, ale Hilux ani náhodou.

Pozdě odpoledne, když máme slunce v zádech, tak vůbec nejsou vidět kontrasty a hrany dun. Poslední hřebeny před večerem měly fakt spatný písek. Měkký, sypký, prachový.

Jsme z kopaní auta hodně vyčerpaní a tak kolem 16.30 táboříme. Se západem slunce se hrabu na hřeben, který máme ráno přejet. Západ je úchvatný a hřeben ještě vice. I kdybychom nakrásně Hilux přes hřeben vykopali, tak za dalším údolíčkem se zvedají takové dunové hory, je mi jen spadla čelist. Tak tudy ne.

Hvězdy od obzoru k obzoru.
Zase ohýnek. Po večeři jak pařmeni her pouštíme notebook a hledáme v mapách trasu. Zkusíme to více na sever, klidně i opustíme cíl jezírko a nasměrujeme se na Tinsouane. Ne, že by duny byly tím směrem menší, ale zdá se nám, že údolíčka jsou vetší a delší. Nakonec ale více plánujeme podle francouzské mapy. Odpovídá satelitní a je přehlednější.

Kontroluji zásobu vody a musím s uspokojením konstatovat, že dříve nám dojde voda než pivo.
Ráno zase kosa jak v ruském filmu, na sedle motorky námraza. Inteligentně jsme se postavili do stínu duny a tak k nám vycházející slunce přišlo až kolem desáté hodiny, když jsme vyráželi.

Vysoké duny nás ani ráno nepustily na východ a tak jsme pomalu točili na sever. Nejdříve jsme směrovali na jezírko, pak postupně na stolové hory Tinsouane a pak Tembaine a nakonec na Bir Sabria.

Hilux se jednou ošklivě zahrabal na šikmé duně s druhou dunou těsně za zadkem. Kopali jsme ho nadvakrát asi hodinu. A pak jsme ještě museli najit a vyhrabat plech, který nám zmizel v písku. Zkusil jsem párkrát vyjet do sedel dunových hřebenu po pravé ruce, ale duny byly strmé a písek strašně sypký a prachový, že jsem neměl odvahu sem Hiluxe poslat.

Postupně se nám povedlo opustit oblast nejvyšších dun, údolí a hřebeny skončily a odpoledne jsme se už dostali do oblasti malých dun. Téměř až k parku Jebil se mezi námi a stolovými horami Tembaine a Tinsouane táhnul vysoký dunový hřeben. Zdá se, že v této oblasti je téměř nemožné jet rovnoběžně a dá se jet pouze po polednicích. V podvečer jsme dojeli na místo, kde podle sovětských vojenských map měl být BirSabria. Nikde nic, jen písek.

Kolem parku Jebil jsme již po běžné cestě dojeli k pevnosti. Tady jsem nechal motorku, protože lítat po pistách mě fakt nebaví. Večer jsme dojeli do Douz do oblíbeného hotelu 28.March.
Sprcha, jehněčí, civilizace. Dojel i zbytek partičky, ale silvestrovské půlnoci se stejně nedožívám. Ráno u snídaně mi Ahmed z hotelu nad mapou tvrdí, že oblast pod sandrouzes je už také zakázaná a nechápe, jak nás tam vojáci mohli pustit. Další dny jsme ještě navštívili Tambaine a KsarGhilane, ale to už byl jen odpočinkový výlet.

Ověřili jsme pokusem, že od východu se k jezírku opravdu projet nedá a konečně jsem prozkoumal oblast jihozápadně od Douz. Hilux i LC4 jsou do dun jak stvoření, jelo se nám výborně.

Po návratu nastupujeme k Romanovi do stavební firmy a budeme jeho Ukrajincům vytvářet nové normy na házení písku.

KTM LC4 690 – místo stříkačky karburátor, přídavné nádrže na benzín a spodní nádrž na vodu, pneu Maxiss IT Desert + Mouse, roadbook, IMO – inu tak jak s ní jezdím rally. Spotřeba v dunách 10l/100km.
Toyota Hilux 3.0D – zvýšený podvozek, nádrž 150l, uzávěrky předek i zadek, 4x vyjížděcí plech, dvě lopaty, stan na střeše. Spotřeba v dunách 30l/100km.
Navigace – PanasonicToughbook, OZI Explorer, mapy Google Orto, sovětské a francouzské vojenské.

Z Tunisu jsme odjeli jen dva dny před prezidentem. Akorát, že on si odvezl 1.5tuny zlata.

Fotogalerie