Tembaine, AinOuadet, ElMida

Co je těžší? Jezdit v dunách Grand Erg nebo utéct z práce a od čerstvé rodiny? Ani jedno ani druhé, oboje je těžké, ale oboje stojí za to.
Tenhle výlet byl jednoduchý, krásný, zcela bez problémů a tak vlastně ani nevím o čem psát. Tak snad to nebude vyprávění stylu jeli jsme na Grossglockner.

Byli jsme dost nesourodá skupina. Já a Jindra jsme měli v plánu trénovat na Touareg Rally a kluci byli poprvé v písku. Ale i přesto se nám podařilo si výlet užít a vzájemně se nezlobit.
Tembaine – dvojitá stolová hora je asi 75km vzdušnou čarou a 100km po pistách z Douz. V Douz jsme nechali zaparkovaného Tranzita a na dva pickupy Hiluxe a Rangera naložili kanystry s benzínem, balíky s vodou a motorky řidičů a vyrazili do pouště. Výpočet množství vody 1balík na osobu a den jsem přehnal, tady nebylo horko jak v Libyii a měli jsme zásoby piva. Bohatě by nám stačila i polovina. Naštěstí měli kamarádi pochopení a ve vodě, co nám zbyla, mě neutopili. To by byla na poušti blbá smrt.

Kolem bílé pevnosti jsme dojeli do café u parku Jebil. Tady jsme si nechali tři kanystry se zásobou benzínu na další dny a domluvili si na druhý den oběd. Park Jebil jsme objeli ze západní strany po pistách. Kousek za bodem Croissment jsme odfoukli pneumatiky a sledovali praporky vyznačenou cestu na Tembaine. Asi tady už několik dní foukalo, vůbec nebyly vidět vyjeté koleje a tak cestu místy hledal Jindra na motorce napřed. Po cestě se mi povedlo zahrabat na miniaturní duně a tak jsem si aspoň jednou na tomhle výletě vykopal auto z písku.
U Tembaine jsme se utábořili přímo pod sedlem mezi stolovými horami. Postupně se u nás zastavilo pár místních z nedalekého kempu Mars. Ani trochu jim nevadilo, že nespíme u nich, dali jsme jim cigarety a byli v pohodě. Kemp Mars je totiž děsně předražený a tak se mu vyhýbám. Ale nedivím se jim, jsou poslední výspa civilizace v poušti Grand Erg a kdybych byl v nouzi, tak budu rád, že tam jsou.

Pojezdili jsme trochu po okolí a pro Romana, který cestou řídil Rangera, to byla první zkušenost na motorce v písku. Dost špatná. Nevím proč, ale duny směrem za Bir Tembaine byly pekelně sypké a i já měl pocit, že jsme dojezdili. Skoro jsem propadal panice a říkal Jindrovi, že se na jezírko asi nedostaneme. Ten měl naštěstí rozumný nápad, že zkusíme jet kousek ve směru na jezírko a ukázalo se, že tady jsou duny úplně v pohodě.
Večer se ihned po západu slunce udělala hrozná zima, foukal silný vítr a tak nás občas zasypávaly spršky písku. V noci krásně houkaly sovy, co sídlí ve skalnatých srázech stolových hor a ráno zpívali ptáci. Na poušti začínalo jaro.

Ráno nás probudil Richard popěvkem „Vstávejte č….., jdeme jezdit enduro!“ Všichni jsou ale jak zpomalený film a tak jsem musel celou partičku docela násilím vykopat k brzkému odjezdu a vyslechnout si kecy, jak jsou na dovolené a nikam nespěchají.
Neví o tom, ale spěchají! Nečekám, že budou mít zázračné tempo a musíme být do tmy zpět. Ve včerejších stopách jsme se vrátili na bod Croissment a pustili se kolem parku Jebil východní stranou. Východní strana jsou duny, na rozdíl od západní, kde je pista. Valit po pistě 150km/h a pak o tom vyprávět doma v hospodě dovede každý, ale překonat duny to je jiná.
No nebudu tvrdit, že jsem se párkrát nezahrabal, ale kluci si tam prožili pravé peklo.

Všichni čtyři byli poprvé v dunách a bojovali statečně. Já s Jindrou jsme jim vždy ujeli, udělali si oblouček třeba na nejbližší kopeček a zase k nim vrátili. Ke konci po 10km menších dun zamířili neomylně do nejvyšších. Tak jsem si je dojel a vyvedl je bokem na planinu. To bylo sprostých slov, ale co je nezabije, to je posílí.

Na bodě T2-06, který je pouze orientační, jim popisuji další plán – teď po pistě k T2-08, pak na bod Marabutt a od Marabutt asi 15km přes velké duny k bílé pevnosti. Když vidím jejich vyděšené obličeje, tak jim navrhuji zkratku rovnou ke café u parku Jebil, kde máme kanystry a oběd.
Já s Jindrou se vydáváme po pistě směr KsarGhilane. Jenže pista mě po pár kilometrech přestává bavit a tak ohýbáme přímo na Marabutt. Planina je pokrytá nízkými dunami a velbloudí trávou. Od Marabutta to vezmeme trochu více vpravo po hřebeni, abychom si dun užili pořádně. U café u pevnosti jen zamáváme a už po pistě to valíme na oběd. Kluci na nás prý čekali asi půl hodiny.
Bubák v café nám servíruje výborný oběd – polévku, harisu s tuňákem, smažené placky a pomeranč . Doléváme benzín a po obědě hned zase vyrážíme. Kluci mají dost, tak jedou kolem parku Jebil po západní straně a já s Jindrou jedeme těsně podél plotu východní stranou.

Východní trasa je pohodová, v malých dunách, jen na konci nás to vyplivlo na skalnaté kopce. Je velký vítr, oblaka prachu a z domečku na kopci překvapivě vylézá bubák. Nečekal jsem, že tu někdo bude. Asi hlídá studnu, odkud se vozí v cisterně voda za traktorem do parku gazelám. Ukazuje nám cestu strží dolů, naštěstí je prošlapaná od velbloudů a v pohodě sjízdná. K mému překvapení se na bodě Croissment potkáváme s klukama.
Společně dojedeme k autům, máme rezervu 45minut do západu slunce, akorát. Jindra si večer mění olej v motorce, ostatní se věnují obvyklé zábavě. Ale je nám zima a tak po pár pivech, několika hltech kořalky a zasvěcených rad jak se jezdí v písku, zalézáme.

Ráno zima, že se mi vůbec nechce ze spacáku. I Richardovo “Vstávejte č….., jdeme jezdit enduro!” zní poněkud zamrzle. Ale musíme se vykopat co nejdříve. Kluci prohlašují, že si udělají servis a pak krátký výlet po okolí. Mě a Jindru čeká pořádný záhul – jezírko Ain Ouadet (Aouidet er Reched). To je 35km tam a zpátky opravdu pořádnými dunami.
U kempu si bubáci pečou chleba v písku. Když na něj ukážu a řeknu „chobza“ (arabsky chléb), tak nám radostně ulomí a každý kus dostaneme. Vyrážíme do dun. Natankoval jsem si do přední nádrže rezervu 5l a pěkně to cítím. Mám pocit, že jedu jak jouda a že na jezírko nikdy nedojedu. Pořád se mi boří předek, jak skočím přes hranu, tak mám co dělat, abych neskočil přes řidítka. Pak mě napadá spása – změkčit o dva kliky tlumení. A je to v pohodě. Sice pořád cítím těžší předek, ale dá se jet.

Po několika km potkáváme dvě terénní auta s průvodcem, co si ode mě včera brali souřadnice jezírka. Mají Defendra pickupa s obytnou nástavbou a Toyotu a psa. Chvilku se koukáme, jak jedou – průvodce jim ukáže směr přes duny, oni si projdou trasu, vymyslí průjezdy dun a pak projedou. Nad Defendrem tedy kroutím hlavou, nástavba je velká a má hrozně vysoko těžiště. Po chvíli je opouštíme a pokračujeme. Střídavě se hrabeme z písku, jednou je vepředu Jindra, podruhé zase já, ale postupujeme celkem rychle. Přestal mi fungovat vypínač od spojky, blbec jsem ho doma neodpojil. Chvilku se trápím, že při startování musím mít neutrál, ale pak spínač prostě ustřihnu a dráty smotám. Pár km před jezírkem nás dojíždí parta francouzů na čtyřkolkách s průvodcem. Jedeme s nimi k jezírku, místňák to zná a tak nám ušetřil hledání cesty v největších dunách, které jsou ke konci.

U jezírka šok – dva berberské stany, plastové židličky a stolečky a prodávají CocaColu. Chvilku na to nevěřícně zírám a pak si říkám, lepší prodávat CocaColu, než střílet a unášet turisty. Hned se svlékáme a skáčeme do horkého pramene. Má akorát koupací teplotu a sirný nádech. Válíme se skoro hodinu, vůbec se nám z vody nechce. Ale čas je neúprosný. Tak si pro podporu místních pacifistů dáváme čaj a Colu a vyrážíme na zpáteční cestu.

Zpátky se jede trochu hůře. Duny jsou nafoukané v našem směru, takže pozvolným kopcem jedeme nahoru a přesypem dolů. Nezdá se to, ale je to těžší než obráceně. Obráceně se přesyp prostě nějak vyskočí a na šikmé ploše je hezky vidět kam dál. Opačně nezbývá než na hraně téměř zastavit a pak opatrně sklouznout dolů. Bez větších problémů se prokousáváme dunami nazpátek.

Před Timesouane (další stolová hora kousek od trasy) potkáváme Romana. Má můj obdiv, ze všech dojel nejdále. Sbíráme ho do vleku a po kilometru nabíráme i Jirku. Kluci jsou stateční, že se po našich stopách aspoň vydali. Všichni jsme už unavení a tak se vracíme pomalu.

Těsně před Tembaine potkáváme starce s malým klukem, jak bosí s holemi kráčí pouští. Žebrají o vodu, tak jim Jindra dává cucnout z camelbagu, já už vodu nemám. Snad si Jindra od nich nepřiveze žádnou památku. Taky se mi tady rozsvítila kontrolka rezervy a tak raději přepínám na přední nádrž. V kempu nám bubáci mávají a hodinu před soumrakem jsme u aut. Jsme tak utahaní, že skoro padáme. Richard naráží soudek a tak se věnujeme naší oblíbené zábavě. Mě vrtá hlavou, že mi začala svítit rezerva a tak vypouštím do pet lahví všechen benzín a dopočítávám se, že jsem měl spotřebu 13l. Později se ukazuje, že jsem si někde nabral plný filtr písku a proto asi spotřeba tak hrozně vyletěla. A nebo, že by se konstruktéři nechali inspirovat LC8, která žere i velbloudí trávu u cesty? Večer zpívají ptáci, v noci houkají sovy a je kosa jak v ruském filmu.
Ráno raníčko nás Richard opět budím bojovým pokřikem a mě dohnala chřipka. Jak jsem jí pořád přecházel, tak zřejmě výlet a koupel si vyžádaly své. Jsem rád, že na dnešek je naplánovaný přejezd do KsarGhilane. To znamená, že motorka jde na korbu a já se budu držet kulatých řidítek.
Na Croissmentu si říkám, no přeci nepojedu po pistě západně, musím vyzkoušet, co Hilux umí. Tak se opatrně ptám Romana, co on na cestu východním okrajem dunami. Chce se mu! Super! Přidává se Jindra a kupodivu i Jirka. Pavel a Richard vyrážejí po pistě, sraz domluven na bodě Cafe.
Vyjíždíme na ostroh a doprava se nám otvírá nádherný výhled a vidíme v dálce ElMida – další výraznou stolovou horu v poušti.

Odfoukli jsme kola na 1bar a já hledal cestu dunami. Jeli jsme po směru dun a tak nejtěžší bylo odhadnout, aby za hranou nebyla past v podobě keře nebo díry.

Roman několikrát kopal, má nižší auto a nemá uzávěrky. Ale bral to s humorem, hlavně měl strach, aby se fotky, jak hází lopatou, nedostali k úkáčkům v práci. Nakonec jsme mu pomáhali minimálně a většinou se vykopal sám a vyjel za pomoci vyjížděcích plechů.

Čekal jsem, že to pojedeme tak dvě hodiny a jeli jsme čtyři. A musím přiznat, že ke konci jsem ty nejvyšší duny, co v nich kluci dva dny předem bojovali, neomylně trefil.
Na bodě Cafe byl stan opuštěný a kluci nikde. No snad jsou v KsarGhilane. Byli u jezírka a tak jsme do něj se soudkem piva hned skočili. Nevím, jestli pramen vystydnul nebo byla větší zima, ale voda v jezírku se zdála chladnější než jindy.

Noc pak byla ve znamení diverzní akce, kdy Richard lezl po žebříku na strom krást datle, žebřík mu podjel a Roman místo aby ho hned zachránil, tak si ho nejdříve, visícího na stromě, musel vyfotit. Celou noc běžela nedaleko vrtná souprava, prý se chystá další jezírko a nový hotel.
Někteří jedinci večer vedli rozvratné řeči, že by se raději jeli po pistě kouknout na Cheniny. Chvíli jsem je poslouchal a pak naplánoval El Mida. Samozřejmě za podmínky, že nás tam vojáci pustí, je to těsně na hranici zakázané oblasti.

Richardův ranní pokřik probudil i velbloudy. Ještě po ránu se někteří jedinci pokoušeli rozvrátit morálku, že když já tak kašlu a kýchám, tak bychom měli jezdit pisty. To tak hnát se po pistě a nastydnout. Hurá na ElMida.
U oázy AinAinsebat kecáme s místními a ti mi radí, že pohodlnější cesta na ElMida vede několik kilometrů jižně a objet dunový hřeben. Jako alternativa dobrý, ale z cvičných důvodů je potřeba si dát hřeben. Zastavujeme na checkpointu u vojáků, vysvětluju kam jedeme, opisují si pasy a v pohodě nás pouštějí. Dva měsíce před Honzu s Jindrou nepustili. Nevíme proč.

První duny mě totálně překvapily. V noci sprchlo a písek je jak dálnice. Tak jedeme než vyschne. Na hřebeni se s Jindrou ohlížíme, jestli kluci jedou, nikde nikdo, tak jedeme sami. Z hřebene dolů vede úžasná sjezdovka a pak duny a duny. Jedeme přímým směrem na El Mida.

Otepluje se a duny jsou čím dál tím více členité. A mě stávkuje motorka – přehřívá se. A to tak, že mě řídící jednotka vypíná za jízdy zapalování. Kličkováním údolíčky se dohrabu asi 7km před ElMida a tam definitivně zůstávám stát. Z filtru jsem vysypal kilo písku, to by mohl být důvod. Jsem prase, po výletu k jezírku jsem zapomněl filtr vyčistit. Motor vždy naskočí do volnoběhu a jak se dotknu plynu, tak chcípne. Pak už ani neběží ventilátor, ale čidlo ve válci má pořád dojem, že je horko a stávkuje.

Jak tak posedávám v písku, tak přemýšlím, jak se sem dostanu s Toyotou, kdyby to bylo něco více než přehřátí. Najednou slyším motorku a on nás po stopách dojel Pavel. Docela odvaha, skoro 10km dunami jel sám. Ostatní kluci prý jedou děsně pomalu, tak jim ujel. Ale je úplně utahaný a když hlásím, že se vracím, tak ani neprotestuje.

Jindra mezi tím vyjel na kopeček a objevil, že za ním je už vidět El Mida a mezi je pláň téměř bez dun. Tak jestě chvíli počkám, motorka vychladla a jedem. Jak říká Jindra od brdku na brdek, tedy z kopečka na kopeček postupně až na El Midu. El Mida je výrazná stolová hora, ze které je nádherný výhled. Vyjíždíme si nahoru, vyhlídka až na Tembaine, ElKebir a skoro jezírko AinOuadet.

Vracíme se zpátky a jak vjedeme do větších dun, tak motorka opět stávkuje. Přídavná nádrž jí prostě neudělala dobře a v dunách se špatně chladí. Při normálním ježdění je to v pohodě, ale duny, kde se jede dvojka, trojka a každou chvilku přes spojku, prostě neuchladí.

Tak aspoň máme čas dát si hruškový kompot, co si vezeme dvě piksly v baťůžku. Závěrečný hřeben je nádherný výjezd, Pavel pod ním stojí trochu nešťastně, ale nakonec ho vyjíždí úplně bravurně. Já v nájezdu přehlédl nerovnost, skočil jsem si, ztratil rychlost a tak se ze třetiny písečné stěny obloukem vracím a znova, teď už bez problémů.

V kempu je akorát Richard, Roman s Jirkou prý pokračovali v našich stopách. A jéje, to jsme se někde v dunách minuli. Dojíždějí asi po hodině, plni zážitků. Otáčeli ještě ve velkých dunách asi 9km před ElMida. Největší zážitek pro ně byl, když dojeli zpátky před sjezdovku pod hřebenem a museli jí vyjet. Když stáli dole, tak nevěřili, že se jim to povede, ale nakonec to zvládli.

Večer je taková zima, že se ani nejdeme koupat.
Poslední den v poušti se přesunujeme z KsarGhilane do Douz. Chřipka nepolevuje, tak se rozhoduji, že nejlepší léčba je jízda v dunách na motorce. A abych trénoval pořádně, tak si do přední nádrže dávám 10litrů. Vyjeté koleje od jezírka k pevnosti s plným předkem jsou docela peklo a hned mě bolí ruce. Plný předek je fakt cítit.
Fičí silný vítr, všude letí oblaka písku, docela hnus. Roman s Jirkou se raději vydávají po pistě. Já a Jindra máme trénink, tak žádné flákání a hurá do dun. Z pevnosti přímou čarou na Cafe, z Cafe na Marubutt a hop přes duny k bílé pevnosti. Fičí, mizerná viditelnost, raději jedeme s Jindrou těsně u sebe, v tomhle bychom se těžko hledali. V cafe u bílé pevnosti čekáme na kluky a pak už jen pár km po pistě žlutou tmou do Douz.

Povedený výlet, tak „Vstávejte č….., jdeme jezdit enduro!“

Beba – KTM LC4 690, Jindra – Yamaha WR 450, Roman – KTM EXC 450, Jirka – KTM LC4 690, Richard – KTM EXC 450, Pavel – KTM EXC 450
Toyota Hilux, Ford Ranger

fotogalerie

Video malé 40MB

Video full HD 740MB, doporučuji nespouštět přímo, ale uložit do počítače