Saharské peklo

Dlouho jsem váhal, jestli se pustit do psaní tohoto článku. O motorkách zase až tak moc není a mentorovaní je vždy nudné.Na našem výletě na tuniskou Saharu byl toto poslední den v poušti. Měli jsme naplánovaný návrat po relativně jednoduché trase po pistách z KsarGhilane do Douz. Tato trasa sice nabízí k vyzkoušení všechny pouštní terény – rychlou pistu, vyjeté koleje, nízké duny, vysší duny. Trasa je ale snadno čitelná a hodně frekventovaná. Jezdí zde spousta offroadistů auty, na čtyřkolkách a endurech. Cestovky tudy v terénních Toyotach vozí odvážné turisty z Džerby.Den před měla větší část naší skupiny odpočinek u termálního jezírka v KsarGhilane. Já a Low jsme byli na odpočinkovém výletě u studny v poušti /viz. článek Beba Orange Day/. Při našem návratu z výletu se prudce změnilo počasí a na rozhraní fronty začal vát velmi silný vítr o síle pořádné vichřice. Špatná viditelnost a leticí oblaka písku. Noc jsme strávili v oáze KsarGhilane, kde jsme byli schováni před větrem v palmovém háji.

Hned ráno jsem viděl, že se vítr neuklidnil, naopak ještě zesílil a viditelnost na otevřené poušti poklesla na pár desítek metrů. Celou skupinu jsem proto vzbudil dříve než obvykle a snažil se je přesvědčit, že je potřeba vyrazit co nejdříve, což se kupodivu i povedlo.Tehdy jsem se dopustil první chyby. Lehkomyslně jsem nejslabšímu členu výpravy slíbil, že může jet s námi. Neměl žádné znalosti s jízdou mimo asfalt, měl velké BMW GS a celou dobu v Tunise strávil ježděním po silnici po památkách. Jenže tato trasa je přece vyhlídková. Naposledy jsem ji projel se Sqwerem za jeden den tam i zpátky a když jsme před týdnem vyráželi do pouště, tak jsme tuto trasu jeli zkratkou přes velká dunová pole.Jen na okraj podotýkám, že z KsarGhilane do Douz vede také okolo nová asfaltka.

Hned na prvních pár kilometrech, kde cesta vede přes nízké duny s rozježděným pískem, několikrát lehnul. Vždy se ale sám zvednul a statečně pokračoval dál. Vyjeli jsme na planinu s rovnou pistou. Vitr zde výrazně zesílil a hnal ostrý písek a prach. Musel jsem si přetáhnout přes ústa a nos šátek abych vůbec dokázal dýchat. A tady jsem udělal druhou chybu – na pistě jela Kachna – Citroen 2CV se švýcarem a jeho asi indonéskou přítelkyní. Tato dvojice dva dny před tím u KsarGhilane pomohla Kláře, když si při tréninku v dunách roz?ala nos mezi očima plexisklem. Švýcar mě požádal, zda by pro nás nebylo příliš nudné, kdybychom jeli společně. Byl jsem přesvědčen, že nás na celé cestě čeká pouze jedno krátké dunové pole, kde byla jasně vyjetá tras a lehkomyslně jsem je vzal s sebou. Také mě ukolébalo, že měl jednoduché vyjížděcí plechy, lopatku a GPS. Bohužel se později ukázalo, že plechy jsou mu na nic a v GPS nemá zadaný ani jeden bod, natož nahranou mapu. Na cestě mě potkalo první překvapení. V tomto úseku byla před týdnem pista zcela čistá a teď na ní byly čerstvé písečné závěje. Všechny motorky je zdolaly bez problémů a Kachnu přetáhl Low Defenderem na laně.

Vítr stále zesiloval a viditelnost klesla pod deset dvacet metrů. Zatím velmi dobře znatelná pista zmizela ve vysokém dunovém poli. Toto místo jsem si sice pamatoval, ale čerstvě nafoukané duny, špatná viditelnost a mizerná navigace skupiny motorek před námi nás zavedla severněji do vysokých dun. Já jsem bohužel na půjčené čtyrkolce neměl držák na GPS, vezl jsem ji zapnutou v kapse a příliš spoléhal na orientaci ostatních. Kachna už jela trvale na laně. Low se velmi správně rozhodl kus vrátit, důvěřovat mapě v GPS a držet se cesty přes duny, jak byla v mapě. Ze žluté mlhy se vynořilo terénní auto místňáků a potvrdili nám, že duny je nutné překročit zde. Sami ale zastavili a řidič chvíli hledal správnou trasu dunami pěšky.

Low se pokusil přetáhnout Kachnu přes první vysoké duny. V prvním dolíku se utrhnulo oko na Kachně a tažné lano málem rozbilo okno Defendera. Low zůstal viset v dolíku a musel odpustit kol a aby se vůbec hnul dopředu.

Vydal jsem se dopředu hledat cestu, skupina motorářů nevydržela čekaní na Kachnu a pokusila se vyrazit dopředu. Já mezitím našel na druhé straně dun berberský stan, kam jsem se pokusil všechny nasměrovat. S hrůzou jsem pak sledoval jak se motorkáři rozprskli po okolí, dílem vinou špatné viditelnosti, dílem nutností kličkovat mezi dunami a hledat lepší cestu. No nazdar, takhle skupinu už snad nikdy nedáme dohromady. Vrátil jsem se k Defenderu a Kachně. Cestu zpátky jsem hledal podle GPS, viditelnost už byla skoro nulová. Kluci stále řešili jak Kachnu přivázat. Švýcar poskakoval kolem Kachny a byl takový rozevlatý a rozesmátý, že o něm Low prohlásil, že měl tutově před cestou jointa.

A další chyba – včera ráno jsem tankoval plnou a nenapadlo mě, že kluci když měli čtyřkolku v KsarGhilane jako plážové vozítko, tak vyjezdí skoro celou nádrž. A tak mi v tom strašném větru a dunách došel benzín. Žádná tragedie, měl jsem dvacetilitrový kanystr a tak mi Hujer pomohl dolít. Defender s Kachnou se stále nehnul dále. Už jsme se s Lowem domlouvali, že ho vytáhneme zpátky na pistu před dunové pole, zkontrolujeme, jestli mají pitnou vodu a necháme je tam čekat, až pojede někdo na KsarGhilane.Když tu se náhle jak přízraky z oblaku písku vynořila kolona Toyot vezoucích turisty. Začal jsem na ně mávat a všichni mi vesele mávali zpátky. Nezbývalo mi než přeběhnout dunu a doslova jim skočit do cesty. Švýcara si převzali, pomohli mu zpátky dunami a vzali ho s sebou do KsarGhilane. Více jsme oněm neslyšeli.

Už bez Kachny jel Defender bez problémů a tak jsme za chvíli byli u berberského stanu. Těchto stanů je po trase několik, jsou to takové pouštní kavárny, prodávají zde coca-colu (arabské národní pití), kafe a čaj. Skupinka motorek dorazila současně s námi, přijeli úplně z boku…..Dali jsme kafe, všichni úplně mrtví leželi na kobercích a vypadalo to, že usnou. Věděl jsem, že jsme sotva ve třetině cesty a tak jsem hned burcoval k odjezdu.

Já a Low jsme hned vyrazili, ostatním to chvíli trvalo. Za okamžik jsme vyjeli na kamenitou pistu, Low zastavil aby dofoukal pneumatiky. Zatím nás předjela celá skupina motorek. Skupinu motorek vedl Jordy a u malé vyvýšeniny správně zatočil podle GPS doleva. Další dvě motorky ho viděly a odbočily, ale další tři motorky si jich v letícím pisku nevšimly a pokračovaly po pistě. Pista byla sice krásná, ale vedla úplně špatným směrem do nejvyšších dun. Dva z nich si chyby všimli, zastavili a vrátili se. Jeden se ale chytil krásné pisty a na plný plyn zmizel v dáli. Byl to ten nezkušený na BMW, o kom jsem psal na začátku a jak se ukázalo GPS sice měl, jenže vypnutou v batohu!Bál se, že se na něj v dunách pořád čekalo a tak to chtěl nahnat. Na odbočku jsem dojel já a Lowem. Jordy s ostatními, když viděli, že nejsou všichni tak se také vrátili. Jordy s Radkem se po dohodě s ostatní mi vydali po pistě hledat ztraceného. Nakonec ho po čase dojeli a vrátili se s ním zpátky. Na úplně stejném místě jsem loni špatně odbočil i já, ale měl jsem GPS a tak jsem si toho hned všimnul.Tak takhle to dál nešlo. Rázně jsem zavelel, že musíme vytvořit jednu skupinu. První jel Low s Defenderem a navigoval přesně podle GPS a domluvených bodů. Na Defenderu rozsvítil zadní reflektory a dělal nám tak maják. Za ním jela obě těžká BMW, pak ostatní a průvod jsem uzavíral já na čtyřkolce a Michal, který měl v helmě vysílačku a komunikoval s Lowem. Viditelnost byla tak špatná, že my jsme Defender vůbec neviděli. Sunuli jsme se jako had pouští. Chvílemi přes duny, pak zase velbloudí travou a místy pistou.

Pista byla často přehrazená čerstvě nafoukanými dunami. Občas někdo upadnul, občas se někdo zahrabal, Michal vždy zahlásil Lowovi vysílačkou, ten zastavil a čekal.Po několika km jsme se dostali na lepší a dobře znatelnou pistu. Postup se zrychlil. Jenže tady zase došel benzin Kláře. Špatně odhadla zbytek v nádrži a v KsarGhilane si nedotankovala. Dal jsem jí svůj zbytek z kanystru. Ten by mně stačil na dojetí, ale takhle bylo jasné, že na to co mám v nádrži, tak nedojedu, hezká vyhlídka. Na pistě jsme už jeli rychle, viditelnost byla stále velmi špatná a letící písek dusil. Další průšvih na sebe nenechal dlouho čekat. Na jednou Jordy stojí a mává. Ztratil řetěz! Ten jsem v jeho stopě snadno našel. Praskl článek s nýtovanou spojkou. Rozeta vypadala příšerně, některé zuby zcela chyběly. V příšerném větru a písku opravil řetěz a s bezzubou rozetou mohl pomalu pokračovat. Dostali jsme se na předposlední úsek cesty, který jsem si dobře pamatoval. Vyjeté koleje v písku a několik pádů velkých BMW. Konečně jsme dojeli ke Cafe u pevnosti. To byla úleva. Dali jsme si čaj a colu a odpočívali. Do Douz už zbývalo pouze 35km.V posledním úseku cesty mi došel benzín, to jsem ale čekal a hned jsem si nabral od Jordyho, kterému jsem den předtím před vrácením natankoval úplně vrchovatou LC4 Adv.Dojezd byl už docela dobrý, sice velice špatná viditelnost, ale cesta byla jasná a dobře čitelná. Douz jsme viděli, až když jsme narazili do prvních domů.

Nezkušený jezdec na velkém BMW a ještě navíc bez GPS nemá v poušti co dělat. Ten kdo ví, co skupinu čeká, mu to musí rázně vysvětlit.
Když potkáte na poušti zoufalce s Kachnou, je potřeba je bez smilování poslat zpátky a ne se jim snažit pomáhat.
Každá motorka musí mít vlastní GPS.
Ve špatném počasí se musí stejně jako v horách nebo na divoké vodě držet skupina pohromadě a musí být pevně určené první a poslední vozidlo.
Foto: Lowowa