Filipíny – Horští lidé

Až se vrátím domů a zase si přede mnou bude někdo stěžovat, že se u nás špatně žije, tak mu dám rovnou pěstí. Bez vysvětlování. A svým dětem, až nebudou chtít jíst, tak ukážu fotografie. Větší peklo jsem zatím neviděl. Ani v poušti v Mauretánii, ve slumech v Indii, v džungli v Indonésii, ve vesnici hledačů zlata v Mongolsku, nikde.

Vůbec jsem předem netušil, co znamená návštěva horských lidí. Jeli jsme asi 2hod na jih od Puerta Galera po pobřeží ostrova Mindoro a pak odbočili k masivu Mt.Halcon. Na odbočce se mě průvodce ptá, zda nechci koupit sušenky pro děti. Proč ne a tak kupujeme obrovskou plechovku, asi jako velký kanystr.

Na úpatí hor vytéká řeka, přes řeku vede uzounký lanový most. Je plné léto, řeka je skoro suchá, příšerné horko, neustále ze mě teče pot. Za mostkem je vesnice horských lidi kmene Iraya.

Vesnička je postavená na svahu nad řekou. Chatrče z bambusu, podlaha nad zemi, pod podlahou bydlí prasata a psi, střecha z palmových listí. A uvnitř nic, lidé leží na podlaze, celá rodina v jedné místnosti. Vaří v kotli venku na ohni. Na záchod chodí ze stráně dolů. Všude se motají domácí zvířata – slepice, prasata, kozy. To by ještě nebylo tak strašné, to jsem už párkrát viděl. Ale tito lidé jsou totálně podvyživení, naprosto. Děti vychrtlé s vystouplými bříšky, dospělí mají končetiny jak klacíky. Leží v domkách s nepřítomnými pohledy. Strašné. Něco takového bych čekal v Sudánu nebo Somálsku, ale ne na kulturních, poameričtělých a konzumem překypujících Filipínách.

Dole na návsi je Hilux “German doctors”. Ve vesnici je zrovna německý lékař a v bílém domku s nápisem Healthy Center ordinuje. Venku stoji fronta zoufalců, lidé pokroucení, nechodicí, slepí, děti které už ani nepláčou, jen děsně smutně koukají, bez úsměvu. S lékařem si krátce povídám, nemá moc čas, má práce nad hlavu. Tak mu aspoň vysypu všechny peníze, co mám u sebe v hotovosti. U lékařského auta je provizorní kuchyně, na vařiči vaří obrovský kotel těstovin – kolínek. Lidé zde stoji dlouhou frontu a každý dostane do plastového kelímku 0.3l kolínka. Tak asi dvě hrsti, více nesmí, nestrávili by to. Lékař a jídlo sem přijíždí jednou za týden.

Každý si kelímek odnáší jako svátost. Matka s malým dítětem na zádech dostala dva kelímky a šourá se pryč. Otec nese svoji skoro dospělou dceru na zádech od lékaře a přetahuje ji špinavým hadrem hlavu, aby ji nešlo slunce na hlavu. Ti lidi jsou naprosto strašně zubožení.

Chvíli jsem si myslel, že vesnice je jen pro nemocné a nemohoucí, kteří sem přicházejí nebo jsou přinášení z džungle. Není, ti lidé zde žijí naprosto normálně.

Iraya jsou původní obyvatelé, dříve žili v horách, živili se jako zemědělci a lovci a stěhovali se mezi několika místy. Vždy, když nuzně obdělané políčko přestalo plodit. Když jsme přijížděli, viděli jsme na pár místech z hor stoupat kouř. To si v džungli vypalovali novou plochu k obdělání. Proč odešli od tradičního způsobu života a čekají ve vesnici v podhůří na smilování, to mi, po tom co jsem viděl, nepřísluší soudit. V každém případě jsou na tom strašně. Jejich situaci si uvědomují i Filipínci z pobřeží a organizují pro ně pomoc. Ač jsou sami v našich měřítkách chudí, tak si najímají horské lidi na práci na poli, vymalování domu, úklid. Hotel, kde jsem bydlel – pořádá společně s dánskou nadací sbírky a organizují pro ně operace očí. Prý trpí na slepotu, která se ale dá jednoduchým zákrokem odstranit. Jenže i jednoduchý zákrok je pro ně finančně naprosto nedostupný. Už jsem viděl hodně, ale při odchodu z vesnice jsem skoro brečel. Představa, že tu jsou moje děti, je hrozná.

Květen 2013