Beba Orange Day

Původně to měl být oranžový týden, jenže mi hned první den v Tunisu kleklo zapalováni na EXC. Nesehnal jsem v Čechách na poslaní náhradní díly a tak jsem musel motorku nechat v Douz a pokračovat na půjčené čtyřkolce. U té mi pak ještě po cestě praskl řemen, naštěstí jsem měl Lowa s Defenderem, který mě vždy zachránil.

Po náročném přejezdu z BirAouine dunami do KsarGhilan se kumpáni rozhodli pro odpočinkový den a válení v termálním jezírku. Mě a Lowovi se válet nechtělo a tak jsme se dohodli na kratším odpočinkovém výletě k blízkému prameni a případně ke studni, která je už hluboko v poušti, asi 50km od KsarGhilane. Povedlo se mi přemluvit Jordyho na půjčení KTM LC4 Adv a čtyřkolku jsem nechal klukům u jezírka jako plážové vozítko.

Hned na začátek jsem početným divákům předvedl hezkou komedii. Jordyho LC4 má šílené laďáky, které skoro vynucují použití špuntů do uší. Po nastartování jsem vzbudil pozornost všech okolo tábořících enduristů a zejména velké skupinky oranžových němců. Low mě lehce pohecoval, že nedám blízkou dunu na vrcholek. No nenechal jsem se moc pobízet, vypálil za strašného rachotu na vrchol, tam nedošlápl při zastavení a skutálel jsem se dvěma kotouly i s motorkou zpátky až k patě duny. Moc pěkné divadlo!

Vyrazili jsme směr BirAinsenbat. Low s Janou se vezli Landroverem 110. Na rychlé pistě jsem si vychutnával podvozek. Krásně kopíroval terén, občas jsem si poskočil přes příčnou písečnou závěj. U BirAinsenbat jsme byli za chvíli, zpátky se nám nechtělo a tak jsme se rozhodli pokračovat ke studni v poušti, kterou jsme měli v GPS. Vzdušnou čarou asi 25km. Kousek po vyjetí nám cestu přehradil hřeben dunového pole, začátek Grand Erg Oriental. Tak teď se konečně ukáže, co jsem se v Lybii naučil!

Dunové pole se před námi zvedalo do úctyhodné výše a nezbývalo než jej přejet napříč na azimut. Tyhle duny byly jiné než libyjské, menší, kratší, ostřejší a členitější. Na jízdu výrazně těžší. Zpočátku jsem se nedokázal shodnout s převody LC4. Jsem zvyklý jezdit v dunách na dvojku trojku, jenže LC4 měla rychlý převod a stále mi chcípala. Postupně jsem si ale zvyknul, musel jsem více řadit a více jezdit na jedničku. Na tu se ale musí opatrně, protože při prudké akceleraci hrozí okamžitě zahrabání. V jednom místě mě překvapila díra za dunou, která se ihned zvedala do ostrého protisvahu. Motorku jsem tam předním kolem zapíchnul a plavným skokem pokračoval přes řidítka. Nezbývalo mi než ji vyhrabat, otočit v písku, zvednout a odstartovat rozjezdem do kopce. Velice mě potěšilo jak se LC4 krásně vede, skoro jako EXC, mohl jsem si ji mezi koleny krásně naklánět a díky tomu se mi výborně držela stopa v členitých dunách.

Na vrcholku dunového hřebene se nám otevřel výhled do krajiny. Dunové pole se táhlo až za obzor, kde byly vidět dvě stolové hory a u nich jsme podle GPS odhadovali, že bude studna. Tak azimut a jedeme.

Sjezd z písečného hřebene do údolí byl velmi zábavný a končil ostrým asi 50m dlouhým písečným svahem. A opět mě LC4 potěšila, krásně jsem si ji vyvážil, odlehčil jsem přední kolo a jemně pod plynem jsem se sypkým svahem sklouzl dolů.

Protože jsem na řidítkách neměl držák na svoji GPS a měl jsem ji v kapse, raději jsem se držel Lowova Landrovera. Kličkovali jsme již nižšími dunami směrem ke stolovým horám. Asi 3km před horami se duny rozestoupily a vyjeli jsme na planinu porostlou nízkými keříky.

Jaro na Sahaře je krásné. Všude kolem zelená velbloudi tráva, koberce květin a vůně. Za měsíc už tady bude vyprahlá planina.

U stolových hor jsme potkali pastevce se stádem koz a velbloudů. Rozdělil jsem se s ním o čokoládovou tyčinku, trochu jsme si odpočinuli, zorientovali a vyrazili ke studni. Studna byla na rozhranní planiny a dalšího dunového pole. Dva poklopy, voda asi osm metrů hluboko, kolem už zase jen písek. Ochutnat vodu jsme neměli odvahu, ale v nouzi by to asi šlo.

Čekal náš návrat. Zvednul se silný vítr a začal hnát oblaka písku, který velmi ostře řezal a pálil v očích. Po krátké poradě jsme zavrhnuli cestu přímo na KsarGhilane, která by vedla dunovým polem po délce a raději jsme zvolili směr napříč polem na planinu zpátky pod AinAinsebat. Krátce jsme přejeli planinu a znova hurá do dun.

Low se jednou zahrabal v dolíku mezi dunami a nezbývalo mu než odpustit kola aby vyjel. Já jsem si čím dál více vychutnával LC4. Nejvíce se mi líbil záběr motoru. Vyjel jsem na vrchol duny, ubral jsem, koukl jestli není sráz moc velký, vrknul jsem si motorem a skočil dolů. Opravdu skočil, ne opatrně sjel hranu. Díky tomu jak motor výborně zabíral a motorka okamžitě reagovala jsem si opravdu troufal skákat vyšší a vyšší hrany. Dopady byly báječné, podvozek vše krásně tlumil, motorka po dopadu vždy zůstala stabilní. I když jsem někdy skok špatně odhadl a poslal motorku příliš na předek, tak vidle vždy vše pobraly a nikdy jsem nebyl na dorazech.

Dunové pole se zdálo nekonečné, překročili jsme dva hřebeny a před námi se objevila kotlina a za ní hřeben nejvyšší. Vitr byl velmi silný, v poryvech jsme na sebe museli křičet. Stát se dalo jen na vrcholcích dun, dolíky a úžlabí byly plné letícího písku. Při sjezdu do kotliny jsem si najel do čerstvě nafoukané závěje a motorka pode mnou zapadla oběma kolama současně až po osy. Nezbývalo než jí povalit a odtáhnout kus stranou na pevnější písek.

Písečný hřeben se před námi tyčil do výše. Tady nevyjedeme. Jeli jsme asi kilometr podél písečných srázů až se mi v jednom místě zdálo, že je taková pozvolnější šikmá duna. Obloučkem jsem se rozjel a na plný plyn vyletěl po duně na vrcholek. Povedlo se! Low nebyl měkký a poslal Landrovera na plný plyn za mnou. Úžasné auto! Projede všechno!

Chvíli jsem kličkoval a ještě stoupal dunami až jsem se dostal na vrcholek hřebenu a mohl jsem radostně zamávat na Lowa, že se podařilo a vidím planinu u AinAinsebat.

Při sjezdu z hřebene dolů mi bylo líto, že dunové pole končí. S LC4 jsem se krásně sžil, poslouchala mě na pomyšlení a bylo radosti jet rychlou svižnou jízdu po dunách a na každé hraně duny si jen tak vrknutím motoru poskočit.

Na začátku rozkvetlé pláně jsme dofoukali tlak v pneumatikách a vraceli se již po pistě zpět do Ksar Ghilane. Zastavil jsem se u tabora nomádů, kde mě všichni moc zdravili a zvali na posezení a jídlo. Velmi přátelští lidé!

Na piste na KsarGhilane jsem potkal pěšího nomada, jak mává a prosí o napití. Taková prosba se na poušti neodmítá a tak jsem mu nechal vypít zbytek svého camel bagu.

Jízda po pistě byla opět rozkoší, místy pistu přehrazovaly nafoukané nízké písečné duny a tak jsem přes ně s radosti skákal. Zkoušel jsem take svižnou jízdu v trsech velbloudí trávy. To znamená hodně kličkování a občas skocit. LC4 nádherně poslouchala, vodil jsem si ji mezi nohama jak lehké endurko. Jen jednou jsem se chtěl vytáhnout před Lowem a skočil jsem vedle něj přes náhodou dunu. Dopad byl do hustých trsů velbloudí trávy, už jsem myslel, že půjdu na hubu. Ale přední vidle všechno pobraly, sice jsem se tam potácel nepříliš elegantně, ale nevyválel jsem se.

Abych jen nechválil. Výška sedla je v terenu vražedná, několikrát jsem musel na vrcholu duny prudce zastavit, protoze za dunou byla hluboká jáma. V takové okamžiky jsem měl velké starosti nelehnout, došlápnutí do měkkého písku nebylo jednoduché. Nasedání na vysoké sedlo v terénu také není zcela jednoduché. Co se týče často zmiňovaných vibrací, tak při jízdě v dunách jsem to opravdu nestíhal vnímat, ale na asfaltu při dlouhé cestě to asi bude hodně cítit. Sedlo o kterém se tvrdí, že je nepohodlné mě vyhovovalo. Snesl bych také vyšsí řidítka pro jízdu ve stoje, LC4 měla pouze základní TT představce. Pro jízdu ve vyjetych kolejích s pískem a na pisty by byl velmi dobrý tlumič řízení.

151_beba

Motorka: KTM LC4 Adventure rv:1997, najeto více jak 60tis km, podvozek Marzochi Magnum 50, pekelný závodní laďáky – tfuj!

Trasa: Tunis, Ksar Ghilane – BirAinsenbat – studna v pousti – BirAinsenbat – Ksar Ghilane,

Délka: celkem 100km – 50km pisty, 50km písečné duny

Doba: celý den

Benzin: KsarGhilane, Kamour

voda: KsarGhilane, BirAinsebat, Kamour, v nouzi studna v poušti

Beba na vlastní kůži

foto: Lowowa